.: Rychlé menu: navigace .:. odkazy .:. kategorie .:. vyhledávání .:. archivy .:. autoři :.  

09.10.2005



měsíců už píšu Neškodný. Třicet let mi bylo, když jsem s tím začal. (Tento spot obsahuje tisíc dvěstě třicet slov a je docela důležitý. Ovšem někteří si ho prostě nepřečtou. Jejich chyba.)

Za tu dobu jsem napsal několik set více či méně povedených článků, a pár naprosto nepovedených kravin.

Pozoroval jsem „fenomén blogy” zvnitřku, z tak bezprostřední blízkosti, že mi to až nebylo milo. Na vlastní kůži jsem zažil útoky od lidí, co nesnášejí slovo „blog”, i od lidí, co si z „blogu” udělali zlaté tele. Odpovídal jsem na často naivní dotazy novinářů a byl jsem poctěn zhovadilými výlevy od anonymů.

Sledoval jsem změny „ve vzduchu”. Sledoval jsem, jak se mění atmosféra od nadšených, nadšeneckých a novostí nabitých začátků po dnešek, sledoval jsem, jak se mění reakce lidí v dobách, kdy chodí deset čtenářů denně a v dobách, kdy jich chodí tisíc. A sleduju, jak se tím měním sám.

Časem staří čtenáři odcházeli, noví přicházeli, chodili sem z jiných webů a odsud začali chodit na jiné weby. Bylo to opravdu zajímavé sledovat zevnitř, ale bylo to namáhavé. Obzvlášť pro člověka jako jsem já, pro člověka, kterému — podle některých komentátorů — „chybí nadhled”. Nad čím mi chybí nadhled, to bohužel neupřesnili. Snad nad vulgárními výlevy. Nebo je nadhled možná to, že člověk mávne rukou nad tím, co JIM připadá malicherné — v tom případě jsem ale rád, že ten „nadhled” nemám. Zkrátka bylo pro mne náročné srovnat se osobně s útoky na něco, čemu jsem věnoval tolik sil a času, a možná ještě náročnější bylo srovnat se s reakcemi lidí, kteří nic z toho nepodstoupili, ale ochotně mi radili, že si to nemám tak brát.

O to víc mě vždy potěšily reakce od lidí, kteří podobné situace znali z vlastní zkušenosti (Pixy, Pú, ...)

Přišlo mi několik tisíc komentářů, které byly z valné většiny zajímavé, podnětné, vtipné nebo aspoň milé. Zbytek neměl cenu ani těch kilobajtů, které zabírá na disku a jejich jediný efekt byl ten, že se pisatelé mohli ukájet myšlenkou, že jejich plivanec je někde veřejně vidět.

Lidé se mnou někdy souhlasili, někdy nesouhlasili, někdy jsme si notovali, někdy jsme se přeli.

Zakázal jsem komentáře, abych zjistil, jestli mi to nějak prospěje. Povolil jsem zase komentáře, abych zjistil, jestli se mi to jen nezdálo. Nezdálo...

Díky Neškodnému a Bloguje jsem poznal spoustu lidí — a většina jich je fajn. S několika jsem se potkal osobně, s některými i vícekrát — a dobrovolně! — a s některými se, doufám, ještě potkám. {smile}

Dozvěděl jsem se i spoustu věcí „o lidech”. Spousta mých naivních iluzí tak vzala zasvé. (Například mé bůhví kde získané přesvědčení, že lidi jsou v jádru dobří.) Hodně jsem taky zjistil o „české povaze”...

Získal jsem pár přátel, dobrých známých či „jen známých”. Získal jsem spoustu nepřátel a lidí, kterým jsem alespoň krajně nesympatický.

Pár věcí jsem se naučil: Naučil jsem se tvářit se mile i na lidi, kteří mi za to nestojí. Naučil jsem se hledat chybu v první řadě v sobě. A naučil jsem se, že obě tyto dovednosti jsou naprosto pitomé.

Naučil jsem se neptat se „lidí” na názor, ale ptát se raději konkrétních jednotlivců.

Naučil jsem se, že věty „nezajímá mě váš názor” nebo „prosím, nemyslete si že ...” nebo „nepište mi, že ...” mají efekt proslulého házení hrachu na stěnu.

Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.

A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.

Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:

Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)

Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout...


Zadal Arthur Dent, 09.10.2005 21:32:01, ...,
TrackBack URL tohoto příspěvku je http://blog.maly.cz/tb.php/1503


Starší příspěvky: