.: Rychlé menu: navigace .:. odkazy .:. kategorie .:. vyhledávání .:. archivy .:. autoři :.  

11.05.2005



Takové nostalgické ohlédnutí za kapelou, kterou jsem kdysi rád poslouchal. „Kdysi” je v tomto případě období mého pozdního teenagerovství, léta 87 — 91...

K tomuto vzpomínání mě postrčil Mirun svým článkem o metalových holkách. (Poznámka: Mně se metalačky nelíbily, připadaly mi takové utahané a umolousané, či jak to říct. Nelíbily se mi ani natupírované — či natuplé — vekslandy.) Já se po krátkém příklonu k Depeche Mode dostal k temnější a míň nablýskané subkultuře „novoromantiků” a „kjůristů”. A právě o The Cure, v té době erbovní kapele všech v-černém-chodících-nihilistů, bude tento článek.

Jejich první deska, Three Imaginary Boys, mi připadala poněkud rozháraná, taková „každý pes jiná ves”. A na můj vkus příliš kytarová. Nejvíc se mi snad líbil Subway Song, jednak kvůli textu, jednak kvůli výrazné basové lince. (Mám totiž rád zvuk baskytary a pěkná basová linka mě dokáže uchvátit, na rozdíl od úmorných a kvílivých kytarových sól. To je taky důvod proč se mi třeba líbí Under the bridge od RHCP a proč nesnesu artrockové, hardrockové nebo metalové kousky...) Od Subway Songu byl už jen krůček k dalším deskám...

Deska Seventeen seconds už byla sevřenější. Nejen zvukem... I posluchač se při jejím poslechu cítil tak nějak... sevřený. {smile} Po úvodní Reflection se rozjede (opět skvěle basová) Play For Today, aby deska následně zabředla do ozvěn a pomalých temp a probrodila se přes Final Sound k hitovce Forest. Mojí oblíbenou byla ovšem až předposlední At Night (text).

Další deska, Faith, už nebyla taková svíravá. Ta byla pouze beznadějná. {smile} Velké klávesové plochy podkreslené výraznou basou a strohým bicím doprovodem jsou až na pár výjimek pro Faith typické. U ukázky jsem váhal mezi Drowning Man a Other Voices. Vyhrála Other Voices (text), nejen kvůli výrazné base a krásnému křiku, ale snad i proto, že mým oblíbeným autorem je (byl) Truman Capote.

Pornography je po beznaději Faith pořádně depresivní kus. Vsadím se, že robot Marvin si právě tuhle desku přehrával ve svých nejveselejších okamžicích. Úvodní One Hundred Years je dost ponurý kousek, ale vypadá spíš jako ze Seventeen second. Deska pak přes Short Term Effect, Hanging Garden a Siamese Twins padá na dno písní Figurehead (text). Dál se už jen plácá na dně (Strangeday a Cold) a nakonec vypustí poslední bublinky vzduchu (titulní Pornography).

Po Pornography už asi nebylo kam jít. Cure se málem rozpadli (ani se nedivím), turné k téhle desce stálo muzikanty málem život, a snad proto deska, která přišla dva roky nato, The Top, byla — přiznejme si to — rozpačitá. Několik zapomenutelných kousků, na dalších kompilacích byla z této desky použita (když už teda nějaká použita byla) jen Caterpillar. Můj vkus byl opět jiný, mně se nejvíc líbil Empty World, Shake Dog Shake, Wailing Wall nebo (paradoxně) přeslazený Dressing Up. (Ukázka nebude...)

Head on the Door je začátkem další éry Cure. Album je plné veselých rozjuchaných písní, jako je hitovka Close to me, Night Like This nebo „stadiónová” Push. Ukázka nebude z Kyoto song ani z Baby Screams, což jsou dvě skladby ze tří, které s přimhouřením oka vezmu z této desky na milost. Bude z poslední skladby Sinking (text).

Následuje dvojalbum Kiss me Kiss me Kiss me. Z něj se mi líbilo písniček několik. Například závěrečná Fight, How Beautiful You Are (ta hlavně kvůli textu), If Only Tonight We Could Sleep nebo Like Cockatoos. Jenže nakonec jsem vybral jinou píseň. Píseň, která se lepí a táhne, do které se člověk boří a která je všude kolem něj, do které se propadá a která ho obklopuje jako bažina. Sedmiminutovu temnou Snakepit. (text)

Cure pro mne skončili albem Disintegration. Lullaby jsem poslouchal tak dlouho, až se mi znelíbila a jako ukázku jsem tedy vybral „pádivý” začátek Fascination Street.

Po Disintegration přišel Mixed Up, pak Wish, Wild Mood Swings, Bloodflowers a 04. Možná ještě něco, nevím. Žádná z těchto desek mi k srdci nepřirostla, Mixed Up a Wish se mi přímo hnusí a píseň Friday I'm In Love mi krabatí tvář do znechuceného šklebu kdykoli ji slyším.

Dnes si Cure poslechnu tak dvakrát do roka, když mi na ně náhodou padne zrak. A vybírám si jen výše jmenované skladby (a z některých jenom kousky).

Když tak přemýšlím, co se mi na písničkách Cure líbilo nejvíc, tak to nebyla ani (skvělá) hudba, ani zajímavý hlas Roberta Smithe, ale texty.


Zadal Arthur Dent, 11.05.2005 22:00:52, 20 komentářů...,
TrackBack URL tohoto příspěvku je http://blog.maly.cz/tb.php/1384

Zpět na článek

HotLinks
Zobrazit komentáře v chronologickém pořadí

 - JitkaCL (web)
(11.05.2005 22:21:21)

Tak to mne se Cure libi kvuli hudbe - neznam depresactejsi muziku.
Pri depresich doporucuji podavat zaroven s flaskou rumu{smile}
    


 - P~O (web)
(11.05.2005 23:15:03)

Deprese? Mně ty jejich písničky přišly vždycky takový veselý...
    

Re: - hreru (web)
(12.05.2005 17:45:18)

Ale mě jejich písničky taky přijdou spíš veselý! I když - to je možná až příliš silný výraz, veselý. Řekněme jemně a hravě melancholický, s výrazným tónem radosti nad tím, jak se nám ta deprese zase jednou hezky vyvedla.
    


 - mondo (web)
(11.05.2005 23:23:06)

deska se jmenuje wild mood swings
    

Re: - Arthur Dent (web)
(12.05.2005 07:00:59)

Pravda, překlep, omlouvám se, opravuji...
    


 - Pixy (web)
(12.05.2005 00:29:34)

Obdivuju každého, kdo dokáže poslouchat u písniček texty. Já s tím mám problémy i v češtině - kolikrát se třeba líp zaposlouchám do letité, notorické znímé písničky a objevím, o čem se tam vlastně zpívá. A u anglických už vůbec. Mám to už od dětství z nahrávek RnR a Beatles svých rodičů - dodnes si pamatuju ty slavné hity "Rejdeminy" a "Katacomby"; což bylo "Wait a minute" (Mister postman), resp. (You've) "got that something" (I wanna hold your hand)...

Snad proto, že jsem se nikdy anglicky neučil - jako jakýsi podivný typ samouka sice už dnes anglicky slušně čtu, píšu i mluvím, ale pramálo rozumím mluvenému (potažmo zpívanému) slovu. Franta Fuka se nedávno divil, proč si nekupuju DVD v USA, a nedokázal pochopit, že bych z anglicky mluveného filmu nerozuměl ani ťuk.

Právě jsem si pustil tu Pornography (Figurehead) a fakt absolutně netuším, o čem zpívají. Netuším. Upřímně obdivuju všechny, kdo tomu dokážou rozumět, a věřím, že to musí být úplně jiný zážitek. Na druhou stranu pro mě je anglická muzika taky zcela jiný zážitek; třeba víc vnímám muziku, harmonii, aranže, když text je pro mě čirá svahilština... :/
    

Re: - malyfred (web)
(12.05.2005 01:38:44)

Jsem upřímně rád, že nejsem sám:o) Já mám na to přímo blok. Ač jsem schopen, více či méně, rozumět hnedle několika jazykům - nevnímám písňové texty ani v jednom z nich. Můj otec se naučil anglicky a německy v podstatě jenom z písniček a pro většinu mých přátel byly první krůčky s angličtinou také po textech oblíbených kapel. Já nic - dodnes je pro mě lidský hlas jenom takový, trochu lepší, nástroj uprostřed vší té hudby.
    


Re: - Arthur Dent (web)
(12.05.2005 06:57:48)

Blázníš, čéče? Já je měl opsané z bookletů! {smile}
    


DÍK - kúťa (web)
(12.05.2005 07:16:26)

{big grin}
    


Ach jo - thingwath (web)
(12.05.2005 20:53:54)

Taky fajn hudba. Ovšem podobné depresivně laděné písničky u mě nemají efekt, že bych propadal nějaké beznaději, spíš si klidně sednu do rohu postele a se zasněným výrazem poslouchám {smile}

Co se týče porozumění jakékoliv písničce, mám neuvěřitelné problémy ať jde o jakýkoliv jazyk. Tudíž www.darklyrics.com {smile}
    


Hezká depka: - KITI (web)
(12.05.2005 22:39:49)

Ďíky za článek, také jsem si sladkohořce zavzpomínala. Poslední roky si obdobným způsobem užívám Radiohead (vhodné poslouchat zejména při práci s účetními doklady {big grin}
    


Složení kapely: - Alka (web)
(13.05.2005 15:59:21)

kytara, klávesy, perkuse, Zpěv. Patří mezi hudební nástroje. Písničky jsou původně příběhy, ale to textové poslání mnohdy ustupuje hudbě. Poslouchat balady Keith Bush bez znalosti textu je poloviční zážitek, ale i tak mi občas dělá dobře {smile}.
Co mě opravdu udivuje, jsou staří Genesis. Skoro jako Jan Hrubý z ETC. Nechápu, jak si tu hudbu mohou pamatovat - pro mě je to neuvěřitelně souladný chaos, kde nakonec dává každá nota smysl. Pošušňáníčko.
    


 - Sleepy (web)
(14.05.2005 13:29:27)

Jo, The Cure jsou uzasni. Rozhodne jedna z mych nejoblibenejsich kapel..jen nechapu, proc se ti tak nelibi Wish? Moc kytar?

Doporucuji otestovat Bloodflowers, pripadne pak nejnovejsi, bezejmenne cd. Jsou to po nekolika prumernych deskach opet solidni majstrstyky.
    

Re: - Arthur Dent (web)
(14.05.2005 14:17:08)

No, já myslím, že největší problém je ten, že je mi teď o patnáct let víc... :-/

Už zkrátka hudbou (a věcmi spojenými s ní) nežiju tak jako dřív. Taky vkus se člověku s časem posouvá... Zjistil jsem to, když jsem si poslechl celé album 04. Nezaujalo mne. Necítil jsem chuť pustit si ho znovu. Jiný vkus nebo jiná hudba stejné skupiny?
    


 - Magikoira (web)
(16.05.2005 08:54:57)

Dekuji za pripomenuti. Cure me doprovazeli cele detstvi a pubertu. Poslouchala jsem je od svych 10 let az do 18. Vsechno vyvrcholilo setkanim s kapelou a era se uzavrela. Robertovy texty jsou zhudebnene basne. Spolecne s hudbou vytvareji dokonale potemnely svet. Pornography a Disitegration jsou do dnes mymi nejoblibenejsimi. Nejuzasnenjsi zazitek pro mne ovsem byly vzdycky jejich koncerty. Dokazali vykouzlit naprosto dokonale temnou a pochmurnou atmosferu. Setkani cerne odenych a zmalovanych bytosti je opravdovym vizualnim zazitkem.
    

Re: - Arthur Dent (web)
(16.05.2005 09:49:58)

Ja to mel uplne stejne, akorat asi od sestnacti do dvaceti, jednadvaceti... A ten koncert v 90. roce, ten byl naprosto uzasny... Dveapul hodiny cisteho casu hrani stalo za tech 110 korun.
    


Na The Cure - tofu007 (web)
(20.06.2005 15:03:51)

jsem vyrůstala. V mých 17 v dávném roce 1988. Vůbec mě ta muzika nepřipadá depresivní, je naprosto skvělá. Připomněl mi to vánoční dárek, který jsem dostala DVD The Cure - Trilogy (pornography, Disintegration, Bloodflowers LIVE in Berlin) asi si to zase pustím a budu zase černá, černá, černá a rozcuchaná jako v sedmnácti ;o)
    


 - virtak (web)
(02.08.2005 19:40:30)

Smula autorova, ze nedokazal pochopit smysl a depresivni citlivost jejich hudby, ja osobne povazuji The cure spolu s 'Depešákama' za nej kapely, ktery vubec vznikly a jestli nepochopil ani DM tak je mi ho uprimne lito {smile}
    

Re: - Arthur Dent (web)
(02.08.2005 19:46:42)

Eheheheeeee... Asi jsi četl jiný článek, že? {smile}
    

Re:WMS - rik (web)
(28.08.2005 11:19:24)

mne osobne sa cure páčia od r. 1991 mal som nejakých 14 a do vtedy ma nič tak nezaujalo ako oni ,nik v mojom okolí ich nepočúval (a myslím že ani nepoznal)len ich každý zatracoval (kvoli výzoru???) potom v 92 vydali WISH a ich pieseň High ma úplne pohltila čo o albume ako takom som povedať nemohol až kým som po čase nepochopil...zohnal som si od nich všetko čo sa dalo a každý album bol niečím výnimočný či už FAITH,PORNOGRAPHY alebo neskorší WILD MOOD SWINGS (určite pre mnoho ľudí prinajmenšom rozpačitý)alebo najnovšia pecka THECURE.
....tak či onak dnes som už o dosť starší a počúvam úplne inú muziku aj ked
ma cure sprevádza celý ten čas a považujem ich za jednu z najlepších alternatívnych kapiel a ked nič iné aspoň im môžem dakovať že som sa od nich
naučil poslúchať kvalitú hudbu rôznych žánrov......{smile}
    
HotLinks
Zpět na článek