No to byl teda den, pani, to vám povim!

Včera jsem usnul asi v půl druhé ráno... tedy vlastně dneska... no a probudil jsem se okolo půl deváté s úporným dojmem, že je něco špatně.

Opravdu bylo. V ložnici byl šílenej hic a mě bolela hlava jako střep. Když jsem se probudil konečně „definitivně”, tak jsem bolest i lokalizoval — bolelo mě přesně ohraničené místo kousek nad vnitřním koutkem pravého oka. Jako by mě tam střelili. Hm. Jeden Brufen, druhý Brufen, bolest trošku ustoupila (vždyť je to jen škrábnutí) a mohli jsme vyrazit na nákupy.

Nejdřív do OBI, nechat si přiříznout lamino desky do kuchyně. Ty desky jsem včera přivezl od truhláře, měly mít 62 x 53 cm, jenže z nějakého záhadného důvodu měly 62 x 65 cm. Moje praktická žena tedy hnedle včera dohodla v OBI, že nám je přiříznou, a to že dneska v deset. Když jsem sledoval, jak chlápek „od okýnka” vysvětluje chlápkovi „od pily”, že to má říznout na 53 cm, tak jsem ženu poslal pro metr — chlápek „od pily” měl totiž na uších sluchátka a dorozumívali se odezíráním a gestikulací... Takže to mohlo dopadnout všelijak. Naštěstí to dopadlo dobře a vyjeli jsme do Globusu, vstříc zásobám na dny příští a vstříc bezdrátovému zvonku.

Bezdrátový zvonek jsme našli jako první. Jenže cestou k němu manželka zahlédla lampičku a zeptala se, jestli by se mi nelíbila (skuhral jsem, že na stole prd vidím). Inu, vyhovovala! Takže jsme přidali do košíku lampičku a vyrazili jsme ještě pro výbojku do té lampičky. Samosebou — ve výši očí byly výbojky v cenách kolem 250 Kč, ovšem když se člověk sehnul a chvíli koukal, tak našel i za stovku. Jenže když se pak ten člověk narovnal, tak se ozvala ta mizerná bolest nad okem.

Opíral jsem se o košík a následoval svou manželku k nápojům. Někde u bonsají mě chytla bolest tak silná, až mi oko začalo cukat a měl jsem vážné pochybnosti o tom, jestli se dožiju pultu s pečivem. Nechal jsem tedy manželku nakupovat a šel jsem do auta. A ještě z legrace jí říkám: „Hele, víc jak hodinu a půl nečekám...”

Čekal jsem hodinu dvacet. A dozvěděl jsem se, že manželka koukala na pokladnu, když jí pokladní markovala věci, a všimla si, že ta lampička, co stála 350 Kč, je na pokladně za 500. Zarazila pokladní, ta přivolala nějakého toho šéfa, ten se došel podívat a opravdu — lampička byla v regálu za 350, v kase za 500. Takže se šéf omluvil, že jim ráno padly pokladny a ceny jsou „rozhozené”. A ať zaplatí plnou cenu a u informací že jí ten přeplatek vrátí.

Cestou od pokladny k informacím manželka zjistila ještě jeden rozdíl v cenách (voda do ostřikovačů), který jí taky vrátili. Cestou od informací k autu zjistila třetí rozdíl. „Osmnáct korun...” mi povídá. Já bych nad tím mávnul rukou, ale žena že ne, že celkem to je přes 200 v náš neprospěch a že si tam pro tu dvacku ještě dojde. Došla a obdržela i hrníček jako omluvu.

Přijeli jsme domů, já vybalil lampičku, položil jsem jí na stůl — a ejhle! Podstavec měl na spodku krásnou bublinu, asi tak centimetr, takže se celá lampička báječně kejvala. Herdek! Takovej šmejd a ještě lohnout mě chtěli! A navíc ta hlava...

Zbytek odpoledne se nesl v přesně stejném duchu.

Radši jsem si ovázal hlavu a šel spát.


Před chvílí se Martina vrátila z Globusu, přinesla nový podstavec, a ten se nekejve! Hurá.

Navíc mě přešla ta hlava.

Což jsou pozitivní zprávy a já jsem se rozhodl, že vám, mí milí čtenáři, představím svou novou webovou aplikaci. Ale to až po večeři...