Trochu paradoxní jev, vypovídající o tom, že i silné přesvědčení člověk prodá za mísu čočovice.

Po válce v Koreji zjistili Američané zajímavou věc — ti zajatí američtí vojáci, kteří byli drženi v čínských zajateckých táborech, mnohem častěji spolupracovali s nepřítelem než zajatci z korejských táborů. V čem byl ten fígl?

Zatímco Korejci své zajatce mučili a drželi za úděsných podmínek, Číňané je drželi v poněkud lepších podmínkách. Dokonce dávali zajatcům šanci získat třeba několik cigaret nebo pár kousků ovoce — stačilo jen, když zajatec napsal třeba jednostránkový esej a v něm třeba i náznakem napsal, že komunismus je lepší nebo že Američané jsou agresoři atd. Tak málo stačilo k tomu, aby za to dostal malé přilepšení. Číňané dokonce pořádali „literární soutěže”. Účast byla dobrovolná a ti kdo se neúčastnili, nebyli nijak trestáni. Zajatí vojáci měli tyto soutěže v oblibě — vždyť komu by se nelíbilo získat v zajateckém táboře pár cigaret za pár slov a navíc se nějak zabavit.

A v tom byl ten háček. Protivník měl v ruce vlastnoručně psaný dokument, ve kterém se voják třeba zmiňuje pochvalně o komunismu, a samozřejmě ho zveřejnil. Voják nemohl odbýt celou věc před světem (a svým svědomím) pokrčením ramen a říct: „Donutili mě” nebo „Slíbili mi, že mě propustí...”. Ta odměna byla totiž velice ubohá!

Vojáci se tak dostali do rozporu mezi svým přesvědčením a svým skutkem, kterým toto přesvědčení popírali (tento stav se učeně nazývá kognitivní disonance). A to je stav, který je lidskému mozku nepříjemný a ten se snaží nastolit opět rovnováhu. V tomto případě nemůže změnit skutek, nemůže ho ani pořádně omluvit ("hodně mi za to zaplatili", „kdybych to nenapsal, tak mě zabijí”...), tak udělá poslední věc, co může udělat: změní přesvědčení. Nejdřív trošičku a pak už víc a víc...

Když z čínského zajateckého tábora pak uprchl zajatý Američan, našel se vždy někdo, kdo ho udal — třeba za hrst rýže...

A ponaučení? Pokud chcete někomu změnit přesvědčení, nechtějte ho zlomit násilím. Nechte ho, ať udělá drobný ústupek za malou odměnu (třeba pochvalu) a o zbytek se postará jeho podvědomí.

Pramen: Denise Cummins — Záhady experimentální psychologie