Už víme ze všech možných časopisů, blogů, dokonce i vědeckých studií, co ženy chtějí a po čem touží — či spíš co si autorky myslí, že ženy chtějí. Ale co chce muž?

Milé dámy, není to sex. Tedy — je to taky sex, ale není to JENOM sex. Možná se vám to bude zdát divné, ale chlapi mají také jiné touhy.

Jedna z nich je pokecat si. Není to to, co provádějí ženy po telefonu se svou přítelkyní — to je ve skutečnosti rozbor pocitů z toho, jak rozebírá své pocity ta druhá... Mužský pokec je zvláštní druh hovoru, kde kdykoliv může být cokoliv obráceno v legraci a který je veden spíš pro radost z komunikace než proto, aby se muž něco nového dozvěděl.

A druhá touha je pomlčet si. O tom nemá cenu psát, to muži znají a ženy nepochopí. Když dva muži stanou v nějaké čarokrásné krajině, řeknou si nahlas „Tady je to pěkný místo!” a pak o něm dlouze mlčí, rozhlíží se a vnímají atmosféru. Ženy si o něm povídají.

Obě tyto chlapské touhy se projevují například v hospodách. Kdysi jsme s WhiteDogem formulovali teorii hospodské křivky, která nebyla až dosud publikována, i když výbor pro udělování Nobelovy ceny její publikování několikrát urgoval. O co jde? Pokud si sednete do téměř plné hospody, vypozorujete zvláštní jev: V hospodě je hluk a halas a náhle, zničeho nic, vše utichne a je asi půl minuty ticho. Pak se hovor pomalu rozproudí a za chvíli je zase v hospodě rambajz. A za nějaký časový úsek, asi 20 až 60 minut, hospoda znovu ztichne a takto se celý cyklus opakuje... Ale chtělo by to hlubší rozbor.

Jenže já si myslím, že hospoda není ideální místo. Hospoda je primárně určena k pití. A často pak požitek z pití převáží požitek z pokecání a z pomlčení. Chybí mi takové místo, kde by primární byly ty druhé dva požitky. Chybí mi instituce anglického klubu. Takového místa, kam bych si třeba každé úterý večer na dvě hodinky zašel, kde bych potkal někoho známého, se kterým bych si popovídal, kde bych se mohl posadit a v klidu popřemýšlet, kde bych si pročetl noviny... Ale nic takového není. Alespoň já o ničem takovém nevím. A mělo by to být.

A tak zatím chodím do „virtuálního klubu” svého FeedReaderu. Přivítám se s panem Staníčkem, který si v klubové knihovně pročítá své oblíbené limericky, pozdravím pana Dočekala, poslechnu si u stolu diskusi pánů Janovského a Prokopa o XHTML a usednu do své oblíbené lenošky u krbu. Číšník mi přinese pití a než ho vypiju, přijde pan Krayzel a probereme spolu novinky posledních dní. Pak si ještě chvilku posedím, popřemýšlím a odcházím...

"Haló... pane Dente... Zapomněl jste si tu deštník!"