Letní, tedy cyklistická sezóna pomalu končí, a to je u mě čas rekapitulace. Od března do září většinou najezdím na kole několik tisíc kilometrů, považuji tedy své velocipedistické zkušenosti za nadprůměrné.

V posledních letech začaly v cyklisticky atraktivních lokalitách vznikat desítky kilometrů cyklostezek. Cyklostezka — rozuměj asfaltová, několik metrů široká cesta, po které chodí pěší, jezdí bruslaři, honí se děti a skáčí na vás psi. A do toho se občas přimontuje nějaký cyklista.

Tyto trasy jsou budované hlavně proto, aby všichni výše jmenovaní neriskovali své životy na silnici, kde jezdí ošklivá, smrdutá, zlá a neekologická auta.

Oproti silnici na cyklostezce nehrozí téměř žádné nebezpečí — v nejhorším případě se srazíte s inlajnistou, přejedete dítě, kousne vás pes nebo spadnete do vody, pokud tedy trasa lemuje nějakou vodoteč.

Cestovní rychlost dobrého cyklisty na těchto kolařských magistrálách bývá neuvěřitelných 12 kilometrů za hodinu a k zahození jistě není ani trénink v brzdění (posiluje to zápěstí) a v kličkování (zlepšuje postřeh).

Kvalita povrchu těchto tras je také uspokojivá — pouze se občas stane, že se stezka záhadně přetransformuje na prašnou (nebo zabahněnou, záleží na počasí) cestu. O asfalt také nikdo nepečuje, takže výmoly a díry jsou častým jevem. Ale na druhou stranu — kde jinde si vyzkoušíte kvalitu svého kola.

Přestože to může vypadat, že si na cyklostezky stěžuji, opak je pravdou.

Většinou jezdím na klasické silnici. Řidiči jsou na kolaře zvyklí a umí se jim (na rozdíl od dítěte se psem) vyhnout. A hlavní důvod, proč mám cyklostezky rád, je ten, že na silnicích kromě aut a motorek nikdo další nepřekáží.

Jen houšť a větší kapky, jak by řekl klasik.

K tomu, aby se cyklostezky staly bezpečným místem pro jízdu na kole, jízdu na in-line bruslích i pro pěší turistiku by stačilo zdánlivě málo. Jen trochu více ohledu na ostatní. Ale to bych asi chtěl příliš.