Amnesty International kritizuje používání klecí v psychiatrických léčebnách. Já kritizuji rejpalství Amnesty International.

Kdyby kritizovali případy zneužití „klecí”, neřeknu ani slovo. Ale nabyl jsem dojmu, že kritizují to, že taková zařízení vůbec jsou. Pravda, pokud někdo přijde na psychiatrii a vidí pacienta v „kleci”, začne se pohoršovat a bude žvanit o pošlapané důstojnosti a podobné nesmysly. Ale nikdo si neuvědomuje, že lidé, kteří v té „kleci” jsou, jsou lidé nemocní a klec slouží k tomu, aby (právě kvůli té nemoci) někomu nebo sobě neublížili... Je zvláštní, že nikdo neprotestuje na chirurgii proti „šibenicím” na zavěšení sádrovaných končetin. Zvláštní, že nikdo neprotestuje proti plotu na Nuselském mostě a sítím pod věžními ochozy, i když ty mají stejnou funkci. Nikdo neprotestuje proti zubařským křeslům... Zkuste se zeptat psychiatra nebo ošetřovatele, k čemu ty „klece” jsou a proč se používají.

Takzvaná „klec”, neboli „lůžko s klecí” není něco jako klec na zvířata. Je to velká obdoba postýlky pro malé děti. Je to postel, která má na sobě konstrukci, na které je upevněna hustá síť. A slouží k tomu, aby si pacienti neublížili, popřípadě aby v noci neutekli a neublížili někomu jinému. (Alespoň co já vím... I když jde o opravdové „klece” s kovovými mřížemi, tak to na následujícím nic nemění — viz komentáře.)

V psychiatrických léčebnách jsou lidé s nejrůznějšími poruchami a nemocemi. Jejich projevy jsou různé — od téměř neznatelných až po křik, nezvladatelné pohyby a jiné formy neklidu. Nebezpečí takového chování spočívá v tom, že takový pacient může ublížit sobě nebo jiným, může ničit zařízení léčebny a v neposlední řadě může svým zmateným chováním způsobit paniku mezi ostatními pacienty. Je docela těžké zvládnout paniku „normálních” lidí, natož třeba třiceti oligofreniků.

Možnosti, jak takového pacienta zklidnit, jsou v zásadě dvě. (Pod pojmem „zklidnit” si nepředstavujte policejní metodu „zklidnění fotbalového fanouška”, prosím!) První metoda je medikamentózní — použitím neuroleptik, jako je stále oblíbený chlorpromazin, chlorprotixen, Neuleptil a další. Při soustavném podávání těchto léků ovšem z člověka za čas bude „slintající element”, který jen chodí podél zdí, škrábe nehty omítku, monotónně hučí nebo si něco brebentí...

Druhá metoda je metoda mechanická. Pacienti třeba s nějakou formou „produktivní” schizofrenie (takoví, co se nekontrolovaně hýbají a co se např. škrábou do krve), pacienti na „příjmu” ve stavu patické opilosti, agresivní oligofrenici a podobní bývají na čas svázáni do svěrací kazajky. Pokud se i ve svěrací kazajce snaží např. rozbít si hlavu o zeď, je takový pacient přivázán k lůžku. A pokud jeho stav není natolik závažný, aby musel být svázán či uvázán, nebo pokud je zmatený a mohl by ohrozit sebe či okolí, je zavřen do „klece”. Není to za trest... Ale člověk, který nemá zkušenost s psychickými nemocemi, to těžko pochopí. Zkusím přirovnání: Když má zdravý člověk „divoké sny”, tak sebou na posteli chvíli hází, mlátí okolo sebe a může přinejhorším spadnout z postele nebo shodit skleničku z nočního stolku. Pacient bývá v kleci proto, že má „divoké sny” celou noc, každý den a navíc třeba ani neví, kde je, kdo je a co dělá — asi tak, jako normální člověk několik vteřin po prudkém probuzení ze snu.

Ono to bude s těmi klecemi podobné jako s tolik mytizovanými „elektrošoky”. Nepoučená veřejnost si pod tím termínem představí brutální mučení lidí za trest šílenými psychiatry, něco jako „Nesnědl jsi večeři a odmlouváš? Dostaneš šok!” a spousta aktivistů a bojovníků za kdeco si na tom vylepší svůj mediální obraz. Zkuste se zeptat lidí s těžkými endogenními depresemi, kteří elektrokonvulzivní terapii podstoupili, co tomu říkají...

Závěrem bych lidem od AI a podobným „bojovníkům za humanitu” doporučoval, ať zajdou do nejbližší psychiatrické léčebny a navrhnou, že pacienty, kteří jsou v „klecích”, budou po nocích chodit uklidňovat vlídným slovem a budou jim vyprávět o jejich pošlapané lidské důstojnosti.