Kamarád, který neví, komu vyprávět vtip, a který je velmi upřímný při pracovních pohovorech jednou našel práci! Ano, pěkné místo ve známé instituci. To by však nebyl on, aby tam vydržel přes zkušební dobu...

Hledání zaměstnání skončilo konečně úspěchem, a kamarád nastoupil do veliké státní instituce, kterou zde nebudu z pochopitelných důvodů jmenovat.

Dostal samostatnou kancelář, počítač a žádné úkoly. Nikdo mu nějak neřekl, co má vlastně dělat. Možná, že jeho noví kolegové usoudili, že projeví aspoň minimální iniciativu, a občas se zeptá, proč tam vlastně je.

To ho ale neznali! U tohoto člověka je jakákoliv samostatnost a iniciativa něco nepředstavitelného. Nechápejte to prosím špatně, pokud mu někdo zadá nějaký úkol, a vysvětlí mu, co má dělat, tak se toho zodpovědně zhostí. Aby však něco udělal sám od sebe je téměř vyloučené.

Takže tento člověk seděl dva a půl měsíce u počítače ve své kanceláři a nedělal nic. Tedy dělal — nějaké soukromé věci na počítači. Proč by z toho měl mít špatný pocit? Vždyť žádné pracovní instrukce nedostal...

Blížil se konec zkušební doby. Pokud toto období nový zaměstnanec v instituci tohoto typu vydrží, má velkou pravděpodobnost, že má do důchodu o pravidelný plat postaráno...

I navštívil onoho podivína pár dní před osudným datem (koncem zkušební doby) sám ředitel oné obrovské instituce.

"Dobrý den, tak vy jste ten nový! Tak jak se nám u vás líbí? A co vlastně děláte?" otázal se vrchní náčelník.
"Docela se mi tady líbí. A co dělám? Nic! Nikdo mi neřekl, co mám dělat, takže tady nedělám nic."
"Cože, vy tady skoro tři měsíce neděláte vůbec nic?"
"No vlastně dělám. Zpracovávám si tady sportovní výsledky a tabulky, kvůli sázení."
"Aha. Hm."

Když nám den poté celý rozhovor popisoval, nechápal stále, proč ho vlastně vyhodili. Vždyť nelhal, nikdo mu skutečně žádné úkoly nedával.

Za nějaký čas našel jiné místo. Co se mu tentokrát povedlo před koncem zkušební doby, o tom někdy příště...