Vydal jsem se na velkou cestu za rekreací a poznáním. Copak se cestou přihodilo, na co si přpadní cestovatelé mají dávat pozor a co si na cestě vychutnat. A vůbec.

Díl první — cesta začíná
Ve středu večer jsem se sbalil, náhradní oblečení, kartáček na zuby a podobně a ve středu ráno vyrazil na cestu. Na kole, do Mikulova, odhadem 270 kilometrů. Já bloud netušil, co mě čeká... Cesta začala pěkně, teplíčko, polabská rovinka, protivítr zanedbatelný. Sláva nazdar výletu!
Potíže začaly za Heřmanovým Městcem. Kopečky by se snad i daly vyšlapat, kdyby ovšem nezačal protivítr. Stejně je to nějaké divné. Celý rok poctivě fouká vítr severozápadní, ale když se rozhodnu jet na jih, začne jako na potvoru foukat vítr jižní. Shoda náhod? Ale ne, na to nevěřím. Jednalo se prostě o spiknutí.
10 kilometrů za Městcem začalo pršet. Uchýlil jsem se do nějaké hospůdky, a čekal, až déšť přestane. Hodinu. Pak jsem špatně odbočil a najel si navíc asi 10 kilometrů. V kopcích.
Nebudu to protahovat, po 132 kilometrech v sedle, s batohem na nosiči, v protivětru a dešti jsem dorazil do Žďáru nad Sázavou.
Tam jsem přišel na to, že jsem si zapomněl náhradní ponožky. Zajímavé, ať už se sbalím na cestu kdykoliv a jakkoliv pečlivě, tak si pokaždé něco zapomenu.
Do toho večer prohráli fotbalisté s Řeckem.
Neusnul jsem, spíš jsem omdlel únavou. A v podvědomí věděl, že mě druhý den čeká podobná cesta.
Pokračování příště.