aneb Zase nějaké zamyšlení nad světem...

Většina věcí, které si lidé pořizují, jsou věci utilitární, neboli věci nějak užitečné. Jízdní kolo nebo auto slouží k dopravě, klíče k tomu, abychom se dostali do bytu, květiny ve váze někomu naplňují potřebu estetiky, telefon slouží k dorozumívání (nebo jako zdroj nedorozumění), boty chrání citlivé nohy před okolím (někdy i okolí před nohami). Věci někdy slouží více účelům (např. ty klíče jsou dobré i jako zbraň, otvírák na láhve, poslouží jako páka, jako šroubovák...)

Skoro všechny věci však mohou mít i statusový účel, tedy jejich vlastnictví (či ne-vlastnictví) nějak zvyšuje, potvrzuje nebo demonstruje náš sociální status a slouží jako vizitka „Hleďte, jsem takový či onaký”. Jestli je nějaká věc především utilitární nebo spíš statusová závisí na společenském kontextu, tedy na tom, jak je na danou věc nazíráno v dané společnosti a v dané době, a závisí to i na majiteli. Zkrátka — nějakou věc si někteří lidé pořizují proto, aby se „někam” zařadili, jiní proto, aby ji používali.

Statusovou věcí budu v dalším textu nazývat věc, která plní především účel společenský (ukazuje kdo jsme, čím jsme, kam patříme nebo kam bychom chtěli patřit, za koho bychom chtěli být považováni).

Tento „statusový potenciál”, tedy schopnost věci být považována za statusovou, budu demonstrovat na věcech z oboru mně blízkého, na informačních technologiích. Pro první příklad nepůjdu daleko a zvolím mobilní telefon.

Mobilní telefony byly v ČR (spíš ČSFR) na počátku 90. let věcí unikátní, bylo jich tu pár, byly nekřesťansky drahé a pořizovaly si je hlavně firmy, které potřebovaly být ve spojení se svými zaměstnanci v terénu. Jejich účel byl tedy převážně utilitární. Jakmile se staly dostupnějšími, začalo být vlastnictví mobilu věcí určité společenské prestiže. Nejprve mezi podnikateli a pak i mezi těmi, co chtěli ukázat, že „na to mají”, popř. jak jsou nepostradatelní. Mobil se stal především „statusovou záležitostí”. Nejlépe to dokazuje fakt, že po Praze v té době chodili jedinci, a nebylo jich málo, kteří s sebou nosili makety mobilních telefonů a velmi okatě předváděli, jak jim někdo volá a že vyřizují hrozně důležité hovory, na kterých záleží osud lidstva nebo alespoň osud obchodů za několik melounů.

Lid obecný brzy vnímal především tuto funkci mobilů, o čemž svědčí říkačka „dneska každej debil musí mít svůj mobil” a pohrdavé poznámky ("Nojo, von chce ukázat, jak je nepostradatelnej / že na to má") na adresu majitelů mobilů.

Za čas se změnil společenský kontext, samo vlastnictví mobilu se stalo naprosto běžnou věcí, mobily tak ztratily velkou část svého statusového potenciálu a většina populace si dnes mobil pořizuje proto, aby mohli být v kontaktu s ostatními. Statusovou funkci částečně plní vlastnictví určité značky, určitých doplňků nebo určitého typu mobilu. Jsou údajně skupiny, kde vlastnictví jiné značky než Nokia posune vlastníka do kategorie outsider a je-li to mobil za míň než sedm tisíc, tak rovnou do kategorie socka.

Podobné zákonitosti by se jistě daly vysledovat i jinde, například u počítačů, chat nebo automobilů. Platí nejspíš pravidlo, že čím víc je daná věc pro společnost „luxusnější”, tím větší je její statusový potenciál. (Ovšem nikoli naopak. Je spousta věcí se silným „statusovým potenciálem”, jejichž vlastnictví není žádným přepychem.)

Jenže samotný vysoký statusový potenciál věci sám o sobě nestačí pro to, aby byla za statusovou prohlášena, aby mohlo být o každém jejím majiteli řečeno „To má jen proto, aby ukázal...” Důležitý je i účel — jak jsem psal výše: Někteří lidé si něco pořídí proto, že to potřebují, jiní si tu samou věc pořídí proto, aby tím dokázali něco sobě či svému okolí (ovšem málokdo to přizná). A stejné pravidlo platí i o ne-vlastnění. Klasickým příkladem je dialog: -"Ty máš chatu jen proto, abys ukázal, že na to máš!" -"To říkáš proto, že na ni nemáš!"

Kupříkladu před několika lety byl LCD monitor docela exkluzivní záležitostí a říct ve společnosti jakoby náhodou mezi řečí „Tak jsem si pořídil elcédéčko...” většinou vyvolalo obdivné mručení a palbu otázek a majitel tím často nenápadně demonstroval, jaký je mlamoj a jak je „in”. Ale například můj známý si právě takový monitor koupil, dokonce na splátky, a to proto, že má oční vadu a koukání na klasický CRT monitor bylo pro něj po krátkém čase bolestivé. Pro něho to tedy byla věc čistě utilitární.

Další příklad: V jedné firmě jsem se bavil se svým vedoucím, který většinu času chodil oblečený jako „normální” člověk, ovšem na jednání si bral sako, kravatu a kufřík zvaný diplomat. Když jsem se ho ptal proč v tom chodí, když to pro něho zjevně není pohodlné, odpověděl mi, že to je svým způsobem „uniforma”, která říká o svém nositeli „Takový jsem a mám takovou funkci”, takže to může být bráno i jako vyjádření určité sounáležitosti s ostatními manažery. To je zase příklad čistě statusového využití.


A co jsem tím vším chtěl říci?

Věci utilitární se mohou stát statusovými a někdy převáží jejich „statusové” vnímání nad utilitárním a o jejich majitelích se říká „Chce ukázat, že...” O majitelích utilitárních věcí se neříká nic, vlastnictví utilit není nijak „zajímavé”.

Pro někoho je užitečný právě ten statusový potenciál. ("Potřebuje to, aby se mohl ukazovat...")

Čím vyšší je statusový potenciál nějaké věci, tím vyšší je pravděpodobnost, že ji její majitel má jako statusovou. Ovšem pozor — pouze pravděpodobnost!

Ze samotného vlastnictví věci s vysokým statusovým potenciálem nelze bez znalosti kontextu říct, zda její vlastnictví je „proklamací” nebo zda ji má vlatník především proto, aby sloužila. (Hodně napoví chování dotyčného k té věci...)

Různí lidé mohou stejnou věc vnímat naprosto odlišně. Pro někoho může být rychlé připojení do Internetu tak akorát vhodné téma pro machrování, pro jiného profesní nutnost. Někdo má silný a luxusní Mercedes proto, aby oslnil, jiný proto, že potřebuje jezdit na velké vzdálenosti, při kterých je pohodlí už docela zásadním faktorem. Někdo si může myslet, že na dovolenou létám proto, abych ukázal, že si to můžu dovolit. Kdo mě viděl pochopí, že cesta autobusem by byla pro mne utrpení a ne dovolená. Jiný zase může létat proto, že se potřebuje někam rychle dostat.

To že někdo má počítač, hi-tech mobil, rychlé auto, rychlé připojení, silnou motorku atd. ještě neznamená, že tím chce něco svému okolí nebo sobě dokazovat či prezentovat. Že tím demonstruje svou výjimečnost, odlišnost nebo naopak svou sounáležitost...


A nějaké „morální ponaučení”? Veškeré žádné... Stejně jsem to napsal jen proto, abych ukázal, jaký jsem myslitel!

(Pro jistotu a pro ty s delším vedením: To byla ironie!)


PS: Ano, platí to i o weblozích. Jejich statusový potenciál sice za poslední rok rapidně klesnul, ale doba, kdy weblog bude obecně vnímán jako naprosto běžná, „konzumní” záležitost, je ještě daleko, zatím je psaní weblogu ("bloggerství") často vnímáno jako nějaká „sebe-deklarace” či „sebe-demonstrace” (v sociálním smyslu).