Kdysi dávno, pradávno, je tomu asi 8 let, jsem hrál na baskytaru v jedné kapele. Muziku rád i poslouchám. Čtu také knihy a občas se podívám na film. Jak to všechno spolu souvisí?

Když jsem hrál na tu zmiňovanou baskytaru, nejčastějším dotazem lidí bylo „co hrajete?”.
"No hrajeme muziku co se nám líbí."
"Jo, jasně. Ale jakej styl?"
"Nevim, to se asi nedá takhle jednoznačně říct."
"Jak to že ne? Hrajete rock, metal, blues, underground..." a vyjmenoval dalších asi dvacet "stylů" hudby.
Jenže my jsme v kapele takový problém vážně neřešili. Někdo přišel s textem, vymyslela se hudba, x-krát (x je hodně velké číslo ) se to nazkoušelo a hrálo se. Jestli to byl styl takový nebo makový nám bylo jedno.

Ani v poslouchání hudby se neprofiluji. Mám svůj vkus, a jestli se mi písnička líbí nesouvisí s jejím zařazením mezi styly. Nikdy nebudu v Klubu přátel dechovky, heavy metalu, bhútánského popíku nebo kostarického rapu. Styly mě nezajímají. Zajímá mě, jestli je muzika hrána s chutí a musím z hudby cítit nadšení a zájem. Pak jsem schopen poslouchat cokoliv od Vivaldiho přes B. B. Kinga po Metallicu.

"Co čteš za knihy?"
"Nerozumím otázce."
"No jestli jako detektivky, nebo sci-fi, nebo fantasy nebo kovbojky, vážnou beletrii (co to je?), literaturu faktu..."
"Já čtu všechno možné, co se mi líbí."
"Aha. A co jsi četl naposled?"
"Sbírku povídek od Simmonse."
"Neznám, co píše?"
Grrrrrrrrrrrr. Jsem zoufalý. Nechci kamaráda poslat do háje a tak zvolím to, čemu je Dan Simmons — můj oblíbený spisovatel — nejblíže.
"Asi sci-fi."
"Aha, takže jsi scifista! Konečně jsem to z tebe dostal."
"Hm, dostal. Před tím jsem četl Božskou komedii od Danta Alighieriho."

A podobné to je s filmy. Pořád dotazy, jaké filmy se mi líbí a jaké preferuji. Nepreferuji. Jediné, v čem jsem poněkud vyhraněný, jsou herci. Mám jich několik oblíbených a na filmy, kde hrají, se snažím chodit.

Všechny tyhle otázky mě vadí.

Proč mají ostatní to šílené nutkání mě někam zařazovat?

Ale ano, částečně to chápu. Zařazování ostatních do kolonek a škatulkování pomáhá v komunikaci. Pokud někoho zařadíme do kategorie, budeme předem vědět, jak se s ním bavit, na jaké akce s ním chodit, a kam ne. Budeme tušit, s kým se asi dotyčný baví, jaké má názory na život, vesmír a vůbec... Bude pro nás čitelný.

Ale já fakt v žádné kategorii nejsem.

Nebo jsem? V kategorii „nezařaditelný”? To jsem to dopracoval. Přes svůj odpor k šablonám jsem se do jedné dostal.