Dnes jsem si vzal dovolenou. Původně jsem si myslel, že vyrazím kamsi na víkend, ale sešlo z toho (poučení — neplánovat! ). Tak jsem se stavil v knihovně. Chtěl jsem si po letech půjčit nějaké knížky. A shodou okolností jsem se připletl k rozhovoru dvou natvrdlých čtenářů jednoho inzerátu. Nevěřil jsem svým uším.

U nás v knihovně je velká vitrína s inzeráty. Pokud chce někdo inzerát podat, napíše znění nebo ho vytiskne, donese to paní knihovnici, a ta oznámení za nevelký poplatek vyvěsí. Pokud chce někdo na inzerát odpovědět, přečte si telefonní číslo, které na konci inzerátu skoro vždy je.

Dva lidé kolem padesáti, muž a žena. Zjevně gramotní a svéprávní. Jejich hlas má ve volbách patrně stejnou váhu jako hlas můj. Přečetli si inzerát a chtěli by reagovat.

Rozhovor se odehrával u stolku, za kterým sídlí knihovnice, tedy paní, která inzeráty přijímá.

Paní co četla inzerát: „Brejdn, my bysme chtěli vodpovědět tadydlencnaten inzerát!”
Pán co četl inzerát: „Jo, dydlenatenc pronájem.”
Oni si totiž ten inzerát z nástěnky doslova opsali, včetně podacího čísla.
Paní knihovnice: „A v čem je problém? Telefonní číslo tam je, tak tam zavolejte.”
Paní čtoucí: „Ale mybysme chtěli vědět kdo ho podal a adresu.”
Knihovnice se podívala do sešitu kam si inzerátové záležitosti píše. „Bohužel, ten kdo si to podal si nepřeje zveřejnění jiných údajů než telefonu.”
Pán čtoucí: „Nojo, ale mybysme fakt jako potřebovali vědět kdo si to podal, né?”
Knihovnice: „A proč tam nezavoláte? Číslo je tam uvedené.”
Paní: „Nojo, ale co když to ten nezvedne, kdo si to podal. To tam budem teda jako volat zbytečně, né?”
Pán: „Jó, přesně ták.”
Knihovnice: „Tak si tam zavoláte později.”
Paní: „Ahá, no to by šlo, ale my bysme fakt rači tu adresu.”
Pán: „Jó, adresu jako, né?”
Knihovnice: „Je mi líto. Zkuste tam zavolat.”
Paní: !A co dyš to nebudou brát ten telefón?"
Knihovnice: „No tak to znamená, že jsou třeba pryč a nejsou doma, tak si zavoláte jindy.”
Pán: „No jó, to je jako pravda, né?”
Paní: „No jó jako, to je pravda, tak díky a naschle.”

Stál jsem tam jak pučmeloud luční a byl jsem velmi pobavený. Než mi to došlo. Kruté, strašné poznání.

Nenaslouchal jsem rozhovoru dvou retardů s paní knihovnicí. Kdepak, šlo o rozhovor dvou naprosto normálních lidí se vzdělanou a moudrou ženou.

Každý se stýkáme s jistou skupinou lidí. A tím kolem sebe budujeme jakousi ulitu. Je to normální a pochopitelné. Příklad:

Každý den jezdím do práce vlakem. Mezi sedmou a osmou hodinou ranní, podle toho jak vstanu. Kdopak jezdí tím vlakem? Úředníci, obchodníci, programátoři, studenti, vývojáři, bankéři na nižších pozicích, technici... Lidé jako já. Kdybych jezdil dříve, budou se mnou jezdit soustružníci, zedníci, údržbáři, elektrikáři, přidavači... Kdybych jezdil později, budou se mnou jezdit důchodci a učitelé.

Po práci jdu na pivo nebo na kafe. Kdo chodí tam, co já? Studenti, obchodníci, bankovní úředníci na nižších pozicích, lidé z reklamy a novin... Kdybych chodil do nižších cenových skupin, budu chlastat s řemeslníky a nezaměstnanými. Kdybych chodil do golfových nebo jiných klubů, budu popíjet s vyšším managementem, řediteli, rentiéry a dalšími podobnými existencemi.

Aby to nevyznělo špatně — já si řemeslníků a například zemědělců velmi vážím. Těch dobrých. Bez nich by mi doma netekla voda, nekoupil bych si jídlo, neměl bych se do čeho obléknout... I když, jak řekl legendární ekonom Adam Smith, není to dobrodiní pekaře, že si mohu dát každý den čerstvý chléb...

Ti dva čtenáři inzerátu byli představiteli naprosto normálních, průměrných lidí, jakých je většina. Ne absolutní většina (tedy více než 50%), ale prostá většina.

Říkám si, že jsem na tom lépe než oni. Je to trochu samolibé, ale cítím se v jejich společnosti tak nějak chytřejší. Pardon, samochvála smrdí, tak si trochu zasmrdím

Nevím, jestli z toho mám mít radost...

S podobnými, naprosto obyčejnými lidmi, se setkává každý z nás denně. Doporučuji třeba tento postřeh.

Naše společnost je kvůli tomu nastavená tak, jak je. Není přizpůsobená potřebám lidí jako já. Je přizpůsobená většině. Takže se už ničemu nedivím. Ale máme zastupitelskou demokracii — vládu lidí, kteří byli zvoleni většinou.

Už k tomu nemám co dodat. Jdu si přečíst něco chytrého, třeba nějakou literaturu. Abych nebyl za analfabeta. To je z Římské abecedy, ten analfabet, víme?