Jisté okolnosti mě donutily. Vyrazil jsem tam, kde jsem již 8 let nebyl. Jak to začalo? Jak to skončilo? A proč každou banalitu prožívám jako dobrodružství?

Začátkem devadesátých let jsem nastoupil do pivovaru. Sice to zní lákavě, ale práce to byla pitomá. Potřeboval jsem se ale aspoň na chvíli někde uchytit, přece nepůjdu na pracák, že. To ale odbočuji. V pivovaru jsme měli závodního lékaře, který dělal i doktora obvodního. Tak jsem se k němu přihlásil také.

Celkem jsem byl v ordinaci třikrát. Poprvé když jsem byl nachlazený. Dostal jsem potvrzení že jsem nemocný a od té doby si místo nemocenské beru dovolenou. Což při mé nemocnosti — 2 dny v roce, jedno nachlazení na jaře a jedno nachlazení na podzim — není zas tak strašné.

Podruhé jsem tam byl kvůli nějakému kdovíjakému problému, doktor se mezitím změnil, ale stále jsem byl přihlášen ve stejné ordinaci. Poslal mě na kožní, kde po mě sestřička stále chtěla abych se svléknul, než jsem jí pracně vysvětlil, že pokud mám nějakou maličkou vyrážku v ksichtě, nemusím si kvůli tomu sundávat kalhoty.

Potřetí jsem tam byl abych dostal potvrzení, že jsem zdravotně způsobilý udělat si řidičák.

Tyto tři návštěvy se odehrály v letech 1991 až 1996. Pak se doktor zase změnil.

Počtvrté jsem tam vyrazil minulý týden.

Dojdu k plotu, chytnu za kliku, pokouším se otevřít. Nic. Zamčeno. Bylo asi devět hodin ráno, všední den. Na ceduli se jménem lékaře nebyly označené žádné ordinační hodiny, žádný telefonický kontakt, nic o dovolené, ani slovo o tom, že by doktora někdo v nepřítomnosti zastupoval. Dobelhal jsem se domů. Procházka to byla prospěšná, neboť jsem si během té půlhodinky vzpomněl i na nadávky, které jsem od svých šestnácti let nepoužil, a o kterých jsem myslel, že jsem je zapomněl.

Doma bafnu zlaté stránky a zkouším telefonovat nejdříve tomuto lapiduchovi. Nic, telefon vyzvání, leč nikdo ho nezvedá. Nedá se nic dělat, musím se přihlásit k jinému lékaři, tohle bude asi pěkný vohnout. Později jsem se na něho informoval u kamaráda, který má také tu smůlu, že je u něho přihlášený.
"Jo F**ák, to je pěknej č**ák. Byl u něj Jirka Ch., a von mu ten debil řek, že má cukrovku. Tak jel Jirka za jinym doktorem, a ten zjistil, že to vůbec neni pravda. Jak se může doktor takle splíct, to nechápu, je to pěknej debil."

Volám na polikliniku. Tam většinou sídlí lékařů více, nebude problém si vybrat. Zvedá to nějaká pipina na vrátnici.
"Polkinika, sím?"
"White Dog, dobrý den" — na rozdíl od slečny, která místo svého jména a slova poliklinika řekne 'polkinika sím' mám ve zvyku se představit jasně a zřetelně. Považuji to za slušnost, když už někam volám.
"Nó co potřebujete?"
"Nevíte prosím, kdo zastupuje mého obvodního lékaře, doktora F***ka?"
"No to nevim, zavolejte mu."
"To už jsem zkoušel. Nevadí, mohu se u vás zaregistrovat u jiného lékaře?"
"No to nevim. Voni vás třeba nebudou chtít vzít."
"Tak mě k některému přepojte a já se zkusím domluvit."
"A k jakému teda?"
"No to nevím, já doktory u vás na poliklinice jmenovitě neznám, prostě vezměte prvního ze seznamu a k němu mě přepojte."
"No ale to já asi nemůžu, co když s váma nebude chtít mluvit když u něj jako nejste zaevidovanej?"
TŘÍSK!
S retardama se člověk nesmí moc vykecávat, mohl by postupně sklouznout na jejich úroveň.

Kašlu na to, žádný doktoři, jsem zdravý, silný... jáááu, asi ne.
Po týdnu najdu seznam obvodních lékařů kteří na poliklinice působí. Ne že by mi trvalo týden najít nějaký seznam, ale byl jsem příliš nas... rozzlobený, týdenní pauza mezi telefonáty mě uklidnila. A bolest mě donutila...

"Polkinika, sím?"
"White Dog, dobrý den. Přepojte mě prosím do ordinace doktora ****!"
pííííp píííp...
Takhle se na ty líné pipiny musí. Žádné vykecávání, prostě těmhle vrátným musíte dát příkaz a nedat žádný prostor k samostatnému myšlení.

Čekám, co mi doktor řekne. Pošle mě do háje? Uprosím ho k tomu, aby mě milostivě přijal za svého pacienta?

" ****, prosím?"
"White Dog, dobrý den. Jsem přihlášený u doktora F****a a chtěl bych jiného lékaře, protože s panem doktorem F*****m nejsem spokojený. Mohl bych se přihlásit k vám?"
"Ale ovšem, není problém."
"Kdy bych se mohl stavit, Ve čtvrtek?"
"Ano, klidně přijďte ve čtvrtek..."

Není nad to popovídat si s normálním, inteligentním člověkem...