Jízda automobilmo mi pravidelně poskytuje spoustu nevídaných zážitků. Někdy i češtinských...

Už jsem tu psal o dějových substantivech. A včera jedu kolem bazaru a co nevidím — transparent inzerující stálý náběr aut. Působí to, alespoň na mne, docela nezvykle, asi jako ten Nekudovský nádoj.

No a dneska jsem si cestou do Prachatic všiml cedule u kamenolomu, která hlásala: „Zakazuje se používání vysílaček.”

Naštěstí jsem neřídil, takže jsem si mohl dovolit malé zadumání. Nejprve na mne dýchla jakási starobylost: "Ssedati na trávník se co nejpřísněji zapovídá."

No a pak jsem si uvědomi, že jsou v podstatě tři formulace zákazů:

1. Zákaz neosobní — takový má prostou zdeúřední formulaci: „Zákaz vstupu”. Šmytec, tečka.

2. Zákaz shůry — většinou bývá formulován ve stylu „Vstup zakázán”, tedy podmětem je objekt zákazu. Navíc z formulace je zřejmé, že ten vstup NĚKDO zakázal, že dotyčný zakazovatel není žádný nýmand a že je bezpochyby v jeho pravomoci cokoli komukoli zakázat. Například nezaměstnaným vstup.

3. Zákaz jsoucí To je ten výše uvedený „Používání vysílaček se zakazuje”. Ono se zakazuje. Samo od sebe. Zvratné zájmeno „se” naznačuje, že původce děje je i jeho předmětem — „To my ne, to ty vysílačky!”

Nikdy jsem na žádné ceduli, tabulce ani vyhlášce neviděl například formulaci: „Zde v tomto rybníku zakázal MÚ koupání”. Nebo „Nekoupejte se zde!” A co teprv „Zde se nesmíte koupat!”

Nebo — viděli jste někdy někdo zákaz, který by nepatřil do třech výšeuvedených kategorií?

Asi někde leží papír, kde je napsáno „Používání jiných zákazů jest pod trestem smrti smrťoucí zakázáno!”