Měním zaměstnání. Můj nový otrokář sídlí ve velkém domě na periferii. Velký dům původně patřil jednomu kolosálnímu podniku. K domu se přijíždí a přichází vrátnicí. Doposavad jsem měl o vrátnicích jisté představy, které však musím změnit.

Ve firmě s vrátnicí jsem dělal pouze jedinkrát v životě — a to pouhý měsíc. Jednalo se o pivovar a vrátní byli přísní a iniciativní.

Vždy jsem si myslel, že instituce zvaná vrátnice slouží k tomu, aby byla jistá kontrola, kdo do objektu vstupuje nebo vjíždí případně vystupuje nebo vyjíždí. Chyba lávky! (Proč se říká chyba lávky a ne třeba chyba mostu?)

V té vrátnici, která bude — jak aspoň doufám — několik dalších let vstupní branou do mého nového pracoviště, je vrátným všechno jedno. Jdete dovnitř? Prosím, nikdo si vás ani nevšimne. Pozdravíte nahlas? I osazenstvo vrátnice slušně pozdraví. Vjíždíte dovnitř autem? Zvedne se závora. Vyjíždíte ven? Žádná kontrola, opět závora nahoru.

A na tohle všechno je potřeba parta sehraných vrátných. Kolem oběda jsem tam napočítal posádku dvou závorozvedačů plus přivázaného psa. V době mimojídelní se osazenstvo zvyšuje na čtyři osoby. Samozřejmostí je puštěná televize a hlasité komentáře k tomu, co se právě na obrazovce odehrává.

Když ujdete od vrátnice asi 30 metrů. octnete se v budově. I tam je vrátnice — spíše recepce. Pokud si dobře pamatuji, tak má recepční dokonce jakousi uniformu. Ale zase nezájem. Pozdravíte (jsem zvyklý vždy zřetelně a nahlas zdravit kohokoliv, od ředitele po uklizečku), vrátný pozdrav opětuje a dál ho nezajímáte.

K čemu je taková vrátnice?
Nerozumím tomu. Cítím se ovšem nekompetentní k tomu, abych na tomto světě rozuměl všemu.