Včera jsem strávil několik dlouhých minut v zubařském křesle a přitom jsem uvažoval nad nevděčností jejich práce.
Takováhle návštěva je, na tom se jistě shodneme, nepříjemná pro většinu lidí a je na každém lékaři, jak se k ní postaví. Jsou v zásadě tři typy doktorů:
První si vůbec nepřipouští, že někomu může být nepříjemné jít k zubaři. „Vždyť to přeci nebolí!”
Druhý typ lékaře — stomatologa ví, že lidé k němu přijdou až když musí a že on jim musí pomoci. Proto každému pacientovi prohlédne dutinu ústní a dá se do práce. Pacient slyší akorát „Hmmm... Hmmm... ten zub musí ven... sestři, prosímvás, mezokain...”
Můj zubař patří do třetí kategorie: Přijdu k němu, on se podívá a vidí, načež si sedne a řekne mi: „Tak ten zub dole je mrtvej a rozpadlej, toho musím vytáhnout. No a ten nahoře se ulomil, ten se nechá ještě zachránit. Dělá se to tak, že se vyčistí kanálky, ucpou se takovou látkou, na to se dá kovová vložka, na to korunka a stojí to podle druhu materiálu, mezi dvěma a třemi tisíci. Nebo ho můžu taky vytáhnout, ale to by byla škoda a měl byste tam díru. Co s tím chcete udělat?” Já se rozhodnu a on se pustí do díla, přičemž průběžně říká věci jako: „Teď změřím hloubku kanálku, to funguje na principu měření elektrickýho odporu...” nebo „Tahle spirálka slouží k tomu, aby...” nebo „Nejdřív musím zbrousit ty okraje, mohlo by se stát, že...”, takže já vím, co mi dělá a jsem o poznání klidnější. (Od tohoto zubaře jsem si nechal předloni udělat šest zubů najednou. Čtyři a půl hodiny na křesle a na konci byl on možná víc zničený než já, ale jeho práce byla a je perfektní.)

Přemýšlel jsem, v čem je ten rozdíl mezi „zubařem” a „zubařem, ke kterému chodíme beze strachu” — platí to ovšem i o každém jiném nevděčném povolání, jako policista, úředník, politik nebo ředitel. Ten rozdíl tkví v tom, že pro prvního jste jen „pacient” ("případ", „otrava”...) a on se k vám tak chová. Svou práci sice odvede, odvede ji dobře, ale vy máte neurčitý nepříjemný pocit. Druhý ví, že práce kterou dělá je pro lidi nepříjemná, i když potřebná, a snaží se vám alespoň vysvětlit, co se bude dít a proč, takže nemáte pocit, že jste jen bezmocný panák v rukou Osudu.

Ti první často argumentují, že nemají čas se s lidmi vybavovat, ale já si myslím, že pár vysvětlujících slov není zase takové zdržení a v celkovém výsledku ušetří spoustu času, nervů a chyb.

PS: Kdybyste chtěli vědět, jak se ten budějovický doktor jmenuje, rád vám to napíšu...