Určitě je znáte. Někoho v nich honí nestvůry, mě české školství...

Občas se mi zdávají děsivé sny, ze kterých se probouzím, orosen, ve čtyři hodiny ráno. (Ale žádné takové filmové BLIK! a prudké posazení na posteli, kdepak... Spíš namáhavé Éééééé... a vzpomínání kdo jsem a kde jsem.)

Zajímavé je, že posledních několik let mě nehoní nestvůry, nikam nepadám, nikdo mne nevraždí a nic takhle jednoduše zlého se mi neděje. Mé podvědomí mě děsí mnohem rafinovaněji.

Například už několikrát se mi zdálo o škole. Třeba tenhle, ten byl báječný: Nastoupil jsem ve svých třiceti letech opět na gymnázium. Komplet celá třída jsme se sešli, protože jsme si dodělávali „druhý stupeň gymnázia” (v tom snu to tak bylo!) A bylo to zase jako před lety: Přezouvat, povinné divadlo, školní jídelna (už jen to by stačilo na noční můru), domácí úkoly — jen už nebyla žádná sranda... Na všechno jsem říkal: Ale to jsme přeci brali poprvé, a učitelé mi odpovídali, že podle nového nařízení to musí celé probrat znovu. Brrr... Ráno jsem se opravdu těšil do práce!

Další školní byl vrchol horroru: Zdálo se mi, že jsem na ZŠ, je odpolední vyučování a máme tělocvik. A já neměl červené trenýrky ani bílé tílko. (Kdo jste absolvoval ZŠ za socialismu, tak mi přitakáte: Nemít na tělocvik červené trenýrky znamenalo být veřejně potupen, dehonestován a vůbec deptán sadistickým chlápkem, maskovaným za učitele tělocviku. Prý byly někde výjimky, prý existovali učitelé, u nichž se mohlo cvičit i v bermudách a v tričku „I LOVE ELÁN”, ale já takového zažil až na gymnáziu. Na ZŠ ani náhodou.)

No a já (stále jsme v tom snu) neměl ten cvičební úbor a učitel se rozhodl, že si pro něj musím dojít a že budu mít to odpolední o to delší... Já jsem tedy šel (na ZŠ jsem ještě moc neodmlouval) a během toho jsem se nějak probudil. Probuzený koukám — jsem doma. Tak jsem vstal, že si dojdu do skříně pro to tílko a trencle. Udělám dva kroky — a vtom jsem si vzpomněl, že jsem ženatý jednatřicetiletý muž a že není žádné odpolední vyučování a ani úbor se nekoná!

Je snad lepší důkaz nestvůrnosti českého školství než to, že mne stále vzpomínky na školu budí ze spaní? Dvanáct let od maturity?

Minulý týden se mi ovšem zdál další podobný — zdálo se mi o uklízečce. Bůhvíproč v tom snu chodila firemní uklízečka uklízet k nám domů. Já přišel domů, koukám — televize nikde! Tak povídám uklízečce: „Kde je televize?” A ona se na mne podívala a opáčila: „Pan farář mi řekl, abych ji dala potřebným!”

Až přijde ve středu uklízet, tak ji s výkřikem „To máte za tu televizi!” rovnou skopnu ze schodou!