Nějak jsem si hnul se zádama nebo jsem prochladnul či něco takového, zkrátka mne najednou bodlo. Nejdřív v kříži, pak v autě... Taková herdek bolest, ostrá, bodavá a nepříjemná.

Přišel jsem domů a mezi dveřma mne vítal pes. V tu chvíli mi to v hlavě sepnulo a já si vzpomněl, že před nedávnem byl v TV pořad o psech, kde mimo jiné ukazovali canisterapii, neboli léčbu psem. Dodneška si z toho dokumentu pamatuju výrok té paní: „No a teď napolohujeme fenu...”

Máme doma taky fenu, navíc rozměrově odpovídající bolavému místu na zádech (dokonce je i lehce předimenzovaná). Sice v té televizi byl pitbul, ale s dobrmanem to půjde určitě taky. Tak proč to nezkusit, ne? Za to nic nedám...

Lehám si tedy do postele, hekám u toho jako parta důchodkyň a volám na psa:

"Bany... Banýso... Poď si lehnout k páníčkovi! No, poď hezky semhle... Ne, dozadu jdi... Sem! Dozadu! Za mně!!!"

Ach jo. Tak tedy dobře. Ať si lehne klidně přede mně, já se otočím, jak prosté.

"Lehni. Lehni si. Herdek, nestůj tu jak blb a lehni si..."

Jen — se — otočit... Kuuuu**** to je bolest! Jaujaujauuuu...

"No, hodná... Hezky lež. Lež! Ne, hezky si lehni... Kam se šteluješ? Kam se... Ne, nikam nelez a zůstaň ležet!"

Pes vstane, protože k němu se nikdo zádama točit nebude. Začne mne překračovat, ovšem v půlce manévru se nějak zadívá z okna. Z jedné strany mám přední packy, z druhé zadní a pes čumí z okna... Ležím na boku a cítím se opravdu pod psa.

"Tak nekoukej a di, ne? Di buď dopředu nebo dozadu..."

Pes se na mne dívá, jako bych byl lazar s hlavou a ne se zádama. Nakonec se tedy uráčí dokončit manévr, překročí mne a lehne si svým oblíbeným stylem — pádem na bok, směrem páníčkův žaludek.

"Ubl... no... tak, hodná. Tak teď budeš takhle ležet, viď? No, hodná. Éééééééééh ach úúúúúúú..."

Otáčím se opět na druhou stranu a volnou rukou rafinovaně drbu psa za ušima, aby vydržel ležet a nehejbat se...

Tak. Konečně jsem otočen, píďalkovitými pohyby se polohuju vedle psa a ... ách, to hezky hřeje... Horní ruku mám vykloubenou dozadu a stále drbu psa.

Kdepak, něco na tom asi bude... Ten pes hezky hřeje, není nad animální teplo...

"Ne, nevolizuj mi zadek! Ne, slyšíš? Héééj! Nestrkej mi ten ledovej čumák na nohy! Bany! Jen — hezky — lež!"

Po kratší výměně názorů pes zase leží, blahodárné teplo se mi rozlévá okolo páteře, za chvíli bychom mohli usnout a aspoň hodinu by mě to zvíře mohlo hřát...



Jojo, naplánovaný to bylo hezky. To by ovšem do toho nesměla přijít panička z práce. A pes by jí nesměl vítat. A nesměl by k ní běžet s mohutným odrazem z postele. Bohužel jako startovací bloky použil moje záda.

Canisterapie u nás doma neprošla. Až bude večer, zkusím manželkoterapii. Sice hřeje míň, ale aspoň mě nepřelejzá a nemusím jí drbat za ušima...