Není dobré mít své zásady. Pokud je jedna z nich tak divná, jako ta moje. A je dobré přijímat pozvánky na některé „společenské” akce. Jinak by jednomu hrozilo, že nikdy neochutná krevety. Mimochodem, chuť krevet — žádný zázrak.

Prostě nám přišla do firmy pozvánka na akci. Žranice, muzika, živá kapela. Nebylo to daleko, tak jsem s kolegou pozvání přijal.

Zúčastnil jsem se tedy již celé řady rautů, prezentací, pohoštění a podobných neplech. Akce tento čtvrtek však všechno hravě strčila do kapsy.

Jídla tedy bylo opravdu přehršel, hlavně ty krevety jsem ochutnal. Chutnalo to jako... moc dobré to nebylo. Holt asi nemám správně vyškolené chuťové buňky.

Hned jak jsem přišel na tu akci, všiml jsem si, že mi tam je několik lidí v davu povědomých. Namáhal jsem mozek, ať si kouká vzpomenout, odkud ty týpky znám, když tu někdo vyslovil jméno kapely, na které jsem kdysi napsal nelibou kritiku. Ano, byli to oni, věhlasní Chinaski. No co, když už tady jsem, tak si je poslechnu naživo, v tom zase problém nemám.

Ona si spousta lidí myslí, že se mi žádná hudba nelíbí. Což je ovšem nesmysl. Mám obrovské množství oblíbených interpretů, asi více než neoblíbených. To tady ale nechci pitvat, to je na samostatný článek.

No a k těm zásadám. Mám asi jen dvě životní zásady. A několik málo životních předsevzetí. K těm zásadám: první zásada je, že nepiju tvrdý alkohol. Nikdy. Nikde. Druhou zásadou je, že netančím. Nikdy, nikde, žádný tanec, ani když jsem opilý, ani když jsem střízlivý. Ani ploužák, ani punkáčské pogo, ani žádný společenský tanec. Prostě netančím. Klidně se na hudbu pohupuji do rytmu, ale nevlezu na parket a nekřepčím. Přitom však proti tanci vůbec nic nemám, to bych rád zdůraznil, aby to nevypadalo, že každou činnost (třeba tanec) odsuzuji.

Tak si na žranici zaplňuji dutinu břišní různými pamlsky a jednohubkami. A podívám se do peněženky. Když tu se vedle mě zjeví víla. Příjemná mladá dáma hnědých vlasů.
"Koukám, že máte hluboko do kapsy" směje se. Nevím o koho jde, ale mám špatnou paměť na lidi.
"Ne, kdepak, jen v peněžence hledám nějaký papírek s jedním číslem" odpovídám popravdě.
"Aha, tak nazdraví" směje se víla a v ruce drží pohár s nějakým nápojem. Nemám co pít, tak odpovídám, že si pro něco k pití skočím, abych si měl čím přiťuknout, jestli chvilku počká.
"No jasně, že počkám!"

Fornta se trochu vleče, ale nakonec se pití dočkám. Když přijdu, slečna se zrovna baví s jedním Chinaskistou. Využívám toho, a ptám se kolegy, jestli bych tu dámu měl odněkud znát. Kolega se směje. „Jasně, ta je z ******” říká jméno firmy, sídlící s námi v jedné budově.

Aha, jasně. Mezitím se víla vykecala s Chinaskistou a opět se mi věnovala.
"Tak na zdraví!"
"A vy jste odkud?" ptám se, abych si ověřil kolegovo tvrzení.
"Z Prahy, ale přistěhovala jsem se z Benátek nad Jizerou."
"Benátky, ty znám" a přidávám několik postřehů z tohoto městečka, aby bylo jasné, že jsem tam několikrát byl. „Ale já myslel třeba i kde pracujete.”
"Aha, no dělám v jedné cestovní kanceláři. Jmenuje se Xxxxxxx". Jméno cestovky mi uniká v hluku. A kolega pochopitelně žvanil, dostane po tlamě, zmetek. No nic, bude ještě dost času ten název cestovky zjistit.

A pak přijde ta krizová chvíle, jako už tolikrát. Začne hrát hudba (ještě ne Chinaskáči, zatím něco z CD) a víla říka (jako bych to za život už X krát neslyšel):
"Jé, půjdu si zatancovat".
A to je konec. Protože já mám pevné zásady a nikdy netancuji. Nic nepomáhá vílino významné pomrkávání, úsměvy a pokyny. Je to psychická bariéra. Já prostě tančit nemůžu. Nezlomím to v sobě.

Chinaski nebyli tak strašní, jak jsem se bál. Dalo se to poslouchat. Jídlo také nebylo špatné. Až na ty krevety.

Když mi natočili pivo, chtěl jsem jim patřičně vyčinit, že mi natočili pod míru, ale pak jsem si uvědomil, že je to zadarmo, takže těch podmíráků můžu vypít kolik chci.

No a víla se ztratila. Asi s někým tančí.

Na této akci bylo hodně lidí z různých redakcí, nakladatelství, tiskáren a reklamek. Moc by mě zajímalo, jestli se tam vyskytl i někdo ze čtenářů tohoto příspěvku. Řekl bych, že je to klidně možné. Protože kdo na akci byl, pochopí to rampa-padá