Začínám trochou teorie, tak to bude o něco delší. Ale netřeba se bát, nebude to nijak náročné! Povíme si o tom, jak funguje takové šifrování...

Motto: Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno...  — Jiří Kolář, prezident Policie ČR


Slíbil jsem seriál o šifrování spolu s praktickým návodem a ukázkami. Ale než se dostanu k těm ukázkám a k praxi, napíšu něco obecného o kryptografii. Vezmu to ale zkrátka — nechci suplovat odborná či populární pojednání (tedy o Enigmě se tu nic nového nedozvíte).

V současnosti je kryptografie obor úzce spojený s matematikou a používající podivné věty o běžných věcech, jako je třeba dělení, umocňování nebo prvočíslo. Těchto základů si nebudu všímat, natož abych je popisoval nebo nedejbůh vysvětloval. Pominu i historii šifrování a jen letmo se zmíním o pramáti šifer, o takzvané Caesarově šifře.

Caesarova šifra byla (z dnešního pohledu) velmi jednoduchá, ovšem nejspíš účinná — vzhledem k tomu, kdo byl Caesarův nepřítel. Její princip byl následující: Caesar napsal text, který chtěl zašifrovat, například: "Zabil jsem MCMLVII Galů, MDXLI Germánů a jednoho advokáta. Brutovi vyřiďte, že ho zapíchnu, až se vrátím!" a pak šel písmenko po písmenku a každé nahradil tím, které bylo o tři místa v abecedě dál. Takže místo A napsal D, místo B napsal E atd. až k Z, místo kterého napsal C... Zašifrovaná zpráva pak začínala slovy „Cdelo mvhp...” Takhle zašifrovanou zprávu odeslal Caesar do Říma, tam si ji přečetli senátoři a hned jim bylo všechno jasné: Caesar zase nasával! Ne, vážně — tam seděl někdo, kdo znal princip té šifry, a zprávu rozluštil.

Z tohoto stručného popisu je vidět, že pro šifrování jsou potřeba tři věci: Zpráva, kterou chci šifrovat, šifrovací klíč a dešifrovací klíč. U Caesarovy šifry byl šifrovací klíč ten výše zmíněný postup (+3) a dešifrovací klíč byl postup opačný. Důležité je, že dešifrovací klíč bylo možné velmi jednoduše zjistit z klíče šifrovacího a obráceně. Což není dnes příliš bezpečné... Tenkrát to ovšem stačilo.

Ve 20. století zažily šifry nebývalý rozvoj — podepsaly se na tom především dvě světové války a poválečný rozmach výpočetní techniky. V současnosti je snad nejpoužívanejším způsobem šifrování zpráv tzv. šifra s veřejným klíčem. Umožňuje hlavně dvě věci: Podepsat (autorizovat) zprávu a také to, že kdokoli může poslat určenému příjemci zašifrovanou zprávu, nečitelnou pro nikoho jiného.

Jak ta šifra funguje? Představte si trezor s dvěma zámky. Do každého zámku pasuje jiný klíč — jsou tedy dva klíče, nazvěme si je S a V. Trezor funguje tak, že jej zamknete jakým klíčem chcete, ovšem odemknout ho pak můžete jen tím druhým. Zamknete-li tedy trezor klíčem S, už ho tím samým klíčem neodemknete a musíte použít klíč V. A obráceně. Klíče S a V nejsou navíc zaměnitelné ani nejsou „zjistitelné”, to znamená že máte-li např. v ruce klíč V, nedokážete podle něj vytvořit protipól, tedy klíč S.

A teď to podstatné: Vy máte klíč S, u sebe, schovaný, tajný. Klíč V je veřejně přístupný, stejně tak jako trezor. Když vám někdo chce poslat zprávu, udělá to tak, že ji vloží do trezoru a trezor zamkne klíčem V. Jediný, kdo se teď ke zprávě dostane, je majitel klíče S — tedy vy. Kdokoli vám tedy může poslat veřejně (třeba mailem) zašifrovanou zprávu a k obsahu se dostanete jedině vy, nikdo jiný.

Stejný postup lze použít i pro ověření autora, laicky řečeno k „podepsání” zprávy. Vy napíšete zprávu, vložíte ji do trezoru a zamknete svým soukromým klíčem S. Teď se k té zprávě dostane čtenář pouze tehdy, když trezor odemkne klíčem V — a tím je zaručeno, že trezor byl zamčen vaším klíčem, jinými slovy že vy jste odesilatel.

Ve světě počítačů je tenhle princip použit v programu PGP a jeho klonech. (Na podobném principu pracuje i onen známý digitální podpis, [ironie] který tak rádi uznávají čeští úředníci [konec ironie].) V roli trezoru je tento program, klíče jsou malé soubory. Při prvním spuštění vám program vygeneruje dvojici klíčů, veřejný a soukromý. Veřejný vystavíte někde na Internetu, přidáte ho do patičky mailu, zkrátka ho nějak publikujete. Soukromý je jen pro vás a ten si musíte hlídat jako oko v hlavě! (Kvůli bezpečnosti je navíc chráněn heslem.)

Jak si takový program nainstalujete? Jak si vygenerujete šifrovací klíč? Jak s jeho pomocí zašifrujete zprávu? To napíšu příště — bude-li zájem... (Ale můžete se z pilnosti poohlédnout po internetu, návodů je dost. Hledejte klíčové slovo PGP, popř. GPG.)

Ještě dodám, že takovéhle praktiky občanů se státu samosebou nelíbí a státy hledají způsoby, jak číst svým poddaným i zašifrované zprávy. Špatné na tom je to, že každá šifra je prolomitelná. Dobré ale je to, že na prolomení jedné zprávy je potřeba tak velký výpočetní výkon a tolik času, že se to zkrátka nevyplatí.

A pokud byste chtěli vidět, jak vypadá takový veřejný klíč, podívejte se na můj veřejný PGP klíč.