Pokračuji zamyšlením nad výrazy a jevy, které denně slýcháme, které občas každý použijeme a které jsou zrůdné. Dnešní dávka má jednu společnou vlastnost: V psaném projevu nic z toho nepoužijeme, v mluveném si naopak ani nevšimneme, že něco takového říkáme.
Začnu vazbou „O tom to je...”. Je nesmírně populární, její obliba jde napříč celou společností (taky krásný obrat), až mám dojem, že je všechno „o něčem”. Zejména imaginární jevy jsou často „o tom”. Naprostá perla však je vyjádření ředitele školy: „Nízká úroveň učitelů je o tom, že je ve školství málo peněz!” Tím vlastně z nežádoucího jevu (nízké úrovně), který má své zřejmé příčiny a který je možno odstranit, udělal jev, který „holt existuje” a který ilustruje, popisuje, pojmenovává svou příčinu. Jeho sdělení, čtené do důsledků, tedy zní: „Nízká úroveň učitelů existuje a tím poukazuje na nedostatek peněz!”

Další jev jsou vmetková slova, například „prostě”, „jednoduše”, „viď”, stále populární "vole" a zejména nejpopulárnější vmetkové slůvko „jako”. V televizi občas slýchám experty, kteří jsou schopni říct „jako” třikrát v jedné větě. (Pokud náhodou dávají dohromady souvětí, je výskyt „jako” neomezený.) Zkuste se schválně někdy zaposlouchat, když mluví někdo, kdo není zvyklý na každodenní mluvené vystoupení. Přeborníci v „jako” jsou ředitelé malých podniků, přistižení při nějakém šlendriánu: „My jako nemáme kompetence...”, „My jako jsme schopni zajistit jako připojení...”. Loví v paměti, přemýšlí jak ukázat, že za nic nemohou, a aby to nebylo tak nápadné, potřebné pauzy vycpávají pomocí „jako”.
Všimněte si jedné zvláštnosti. Když budete ono slůvko „jako” brát doslova, ne jen jako vycpávku, dozvíte se, že oni „jako nemají”, ve skutečnosti asi mají, ale nechtějí se k tomu přiznat. Oni „jako jsou” (ale spíš nejsou) schopni zajistit připojení, které je ovšem taky jen „jako”. Čím víc „jako”, tím větší nejistota mluvčího.

Děsí mě ovšem to, že dnes používají to „jako” skoro všichni (i mně občas ujede, i když si to hlídám), takže mám dojem, že žijeme v neskutečném světě, ve světě, kde je všechno jen jako a který sám je asi taky jen „jako” a naše životy jsou vlastně taky jen jako. (Na začátku devadesátých let hrála Prouza písničku, kde se zpívalo: „Řekni že je to všechno jen jako, řekni že je to jen divnej sen...”)

Příště si povíme o tom, jak dochází k provádění zabezpečení na půdě našeho úřadu.