Spíš takové fňukání a brblání o virech a bezpečnosti. Aneb Jsem to ale chudák odborník...

V práci máme „odborníka” na práci s počítačem. Říkejme mu X.Y. Jeho odbornost spočívá především ve schopnosti jakýkoliv stroj během několika dní zavirovat k nepotřebě. V pátek přichází s notebookem pod paží a se smutným výrazem: „Vono mi to nějak padá, nefunguje, je to pomalý... asi by to chtělo vyčistit...”

Když jsem to viděl poprvé, tak jsem jen žasnul... AVG hlásilo osm virů, AdAware objevil cca 700 podezřelých objektů (Alexa, Gator, CoolWeb, New.net a tuna tracking cookies apod.) Systém jsme přeinstalovali a povídám kolegovi: „Hele, vrazíme tam firewall, ne?” Prý ne... Že má smutné zkušenosti. X.Y. si totiž ten notebook bere z práce domů a tam ho používá jako svůj počítač, brouzdá netem, projíždí sharewarové výběry a vůbec ho „kreativně” využívá.

Když přišel za týden s podobnou nadílkou, tak jsem po vyčištění opět říkal: „Dáme tam firewall?” No, třetí týden už mi to prošlo, nainstaloval jsem ZoneAlarm a nastavil celkem restriktivní konfiguraci. Druhý den mi povídal kolega: „Tos mi dal! Volal mi X.Y. v deset večer a povídal, že potřebuje něco nutně nainstalovat a že mu to nejde stáhnout z těch stránek. Tak jsem mu poradil, jak vypne firewall. Pak mi volal za půl hodiny s tím, že to nemůže nainstalovat — tak jsem mu prozradil admin heslo... Nebij mne, nebij, já už chtěl spát!”

A tak to chodí furt dokola. My tu na virovém monitoru sledujeme, kolik virů chytil tento týden, čas od času jeho notebook ukořistíme a vyházíme sajrajt. Když se nám to nepovede, přijde za týden X.Y. sám s tím, že „je to pomalý a seká se to...”

Horem dolem mu říkáme o bezpečnosti práce, on na to přikyvuje, děsně se diví tomu, že se mu tam viry dostávají, ale poučení si z toho nebere. Oni mu ty viry totiž až tak nevadí. Jejich největší nebezpečí pro něj spočívá v tom, že „je to pomalý”. To že možná rozesílá desítky mailů přes firemní mailserver, to že jeho počítač může sloužit jako backdoor do vnitřní sítě, to mu sice můžeme vysvětlit, ale to mu připadá buď jako příliš abstraktní nebezpečí, nebo nám nevěří.

Říkal jsem, že je to jako by chodil denně do bordelu, tam si užíval bez ochrany a každých čtrnáct dní si chodil ke svému doktorovi stěžovat, že „už mu z něj zase kape...” Přirovnání trefné, kolegy pobavilo, ale to je tak vše. Dokud se nestane opravdu velký průser, třeba dokud neodvezeme zákazníkovi zavirovaný počítač, do té doby mu to bude jedno.

Pan X.Y. ale má navíc i syny. Potatili se... Zhruba jednou do měsíce přinese X.Y. počítač jednoho z nich s tím, že vykazuje stejné symptomy jako jeho notebook. Když jsem to přeinstalovával počtvrté, tak jsem už opravdu sprostě nadával. „Dám mu tam MS DOS 3.0 a uštípnu síťovou kartu!!!” Takový pocit naprosto marné práce jsem už dlouho neměl.

A proč o tom píšu dneska? Protože si X.Y. nechal pro svého syna postavit nový počítač. Ten starý byl prý hlučný a navíc pomalý. (Měl bych svou teorii, ale to ponechme stranou.) A před chvílí kolega ten nový počítač přivezl. 3GHz procesor a 512MB RAM na 400MHz a šílená hitech grafická karta... To si budou viry chrochtat blahem, když poběží mnohem rychleji než dosud!

Vzpomněl jsem si na slova svého otce a volně jsem parafrázoval: „Mladému X.Y. patří do těch rukou nasrat a ne dávat nový počítač!”

Tak jsem si postěžoval. Teď jdeme hledat způsob, jak připojit X.Y.-ův notebook do sítě tak, aby nemohl napáchat nikde žádné škody. Asi dostane vlastní proxy server a vlastní síť, kde bude jen on...

Na prostou otázku „Proč mu nezakážete přístup a nezpřerážíte ruce?” odpovím prostou protiotázkou: „Jak chcete zakázat přístup jednomu z Firemních Nejvyšších?”

Určitě mi neporadíte co s tím. Ono proti něčemu takovému těžko hledat obrany. Ale aspoň se mi teď ulevilo a možná můj článek zvedne morálku někomu, kdo je v podobné pozici v jiné firmě.