A je to tady. Opět příspěvek na téma, které mě opravdu baví. Tedy reklama. A tahle je z kategorie krutých, nejkrutějších. Kam se hrabe Benetton a reklamní fotograf Toscani, podle kterého je reklama navoněná zdechlina. Vše je mnohem strašlivější, a pravá hrůza se neskrývá na povrchu, ale uvnitř!

Podívejme se pozorně na tuto reklamu na platební kartu Visa. Neupravený chlapík stojí v nějakém supermarketu u regálu s mléčnými výrobky a kupuje šlehačku. Pozorně studuje, co je na obalu napsané. Že je do studia opravdu zahloubán dokazuje skutečnost, že stojí asi dva metry od šlehaček, zkoumá tudíž návod k použití již několik kroků.

Co je na obrázku napsáno, jistě všichni vidíte. "Za hodinu se pokusí upéct svůj první dort." a "Za dvě hodiny se vrátí pro tenhle." Jak krutá pravda!

Co je na tom tak strašného? To, že s tím chlápkem hluboce cítím! Zkusím se na celý problém podívat svýma očima.

Tedy, až na ty strašné kalhoty (když už má White Dog džíny, zásadně jsou černé a upravené na správnou délku), boty, které bych na sebe nevzal, košili, která vylézá z kalhot (to se mi také nestává) a pár desítek dalších detailů, tomu reklamnímu panákovi rozumím. Představuji si následující situaci:

Chci někomu udělat radost. Není důležité proč, a komu, třeba by se i někdo našel. Přemýšlím dlouho, předlouho, co darovat. Nějaké standardní dárečky ne, to je příliš neosobní. Což takhle upéct dort. Vlastnoručně. Udělá to určitě radost. A podle receptu v kuchařce „Dorty stokrát jinak”, kterou doběhnu koupit do trafiky na náměstí, si s tím jistě poradím.

Sepíšu si všechny potřebné ingredience a vyrazím na nákup.

Za hodinu je vše nakoupené a můžu se směle pustit do tvorby dortu. Návod mám, suroviny mám, kde je problém? Nikde! S chutí do toho a půl je hotovo.

Podle předpisu si připravíme odvážené přísady. Dortovou formu vymažeme dobře máslem a vysypeme hrubou moukou. Máslo rozpustíme na mírném ohni v rendlíku. Oddělíme žloutky od bílků a dáme je odděleně do dvou třecích misek.

Hmm... oddělíme žloutky od bílků, ale jak? To tady nepíšou. Ještě že jsem vajec nekoupil šest, jak chtějí v receptu, ale raději deset. Mám čtyři na vyzkoušení.

Po pěti minutách, čtyřech vyplýtvaných vejcích, zapatlaný od žloutku i bílku to vzdávám a vyrážím koupit další kuchařku. Tentokrát tu pro začátečníky.

Mám kuchařku, vím jak se oddělují žloutky od bílků i spoustu dalších věcí, tak se do toho pustím! Že jsem se na chvíli zasekl u vajec nevadí, velké dílo žádá oběti.

Po třiceti minutách je kuchyň zablemtaná něčím, co se rozhodně nepodobá budoucímu dortu. Já sám jsem umazaný úplně všude, na zemi se válí dva rozbité talíře a z levého palce mi teče krev. Péct ten polotovar ani nezkouším, ta hmota, kterou jsem podle kuchařky vyprodukoval, by při vyšší teplotě mohla explodovat.

Vzteky jsem naprosto nepříčetný. Část dortu letí do koše, část z okna, část do záchoda, kus psovi a zbytek vylizuji z dortové formy a přemýšlím, kde jsem udělal chybu.

No nic. Mám čas akorát tak se umýt, převléknout, a vyrazit do obchodu pro již hotový dort.

A takhle je to vždycky, když do procesu „chtění udělat někomu radost” vložím trochu invence.

Je to tak, neupravený nekňubo z inzerátu, cítím s tebou.

A kartu Visa si nepořídím ani omylem, když si představím, jaké problémy mi může způsobit. To raději MasterCard!