Radost z hudby, nahrávky z koncertů neboli naživo a také pořád zjišťuji, že vlastně nic nevím...

Část první — o prožívání koncertů
Velmi rád chodím na koncerty. V tomto případě nemyslím koncerty „klasické” neboli „vážné” hudby, i když i tento žánr rád poslouchám. Myslím třeba koncert nějaké hudební skupiny. A jak prožívám tyto koncerty jako posluchač a divák?

Pokud se mi koncert opravdu líbí, tak stojím někde v rohu, opírám se o zeď, a spokojeně se nechám unášet hudbou. Jasně, ostatní, když se jim hudba líbí, tak skáčí, tančí, křepčí, pohupují se nebo se plácají rukama do kolen. Já ne.

Tančit, křepčit, plácat se do rytmu, poskakovat a jinak řádit prostě neumím. Ne že bych byl fyzicky indisponovaný. Prostě si pohodu a atmosféru mnohem lépe vychutnám někde stranou.

Pokud jsem s někým byl někdy na koncertě a vyvolával jsem dojem, že se nebavím, nebo dokonce nudím, nebyla to pravda. Všechny koncerty, na kterých jsem byl za posledních šest měsíců, se mi velmi líbily. I když to na mě nemuselo být vidět.

Část druhá — nahrávky z koncertů
Mám doma dost muziky, abych ji mohl poslouchat několik dní v kuse. Různé žánry, už jsem o svých hudebních preferencích psal. Přesto bych měl ještě jedno jemnější rozlišení.

Líbí se mi nahrávky z koncertů. Studiové nahrávky jsou technicky vypiplanější, vše klape jak má, ale živák je živák. I s chybami, s méně dokonalým ozvučením. Ale na živácích je to hlavní, proč hudbu vůbec poslouchám. Totiž nasazení a atmosféra.

Možná jsem se již někdy zmiňoval, že nejraději mám Jimiho Hendrixe. A ze všeho, co od něho mám, se mi nejvíce líbí živá nahrávka jeho coververze písničky GLORIA (originál Van Morrison, 1964). Prostě ze všech mnoha set písniček, které mám, řadím tuhle nejvýše. Ne proto, že by Hendrix nenazpíval nic lepšího, ale proto, že tahle verze je koncertní a má neuvěřitelný náboj.

Část třetí — o autorech a nevědění
K tomu vědění, že nic nevím.... Včera jsem nějakým omylem poslouchal Rádio 1. Šel tam nějaký pořad o jazzu (džezu ) nebo co. A pak Elle Fitzgeraldová zazpívala slavnou písničku „Sunshine Of Your Love”. Určitě jste ji už někdy slyšeli, tu písničku myslím, je to takové to ta ta da da — dam — ta ta ta tam — dá da, asi už víte, co mám na mysli

Tuhle skladbu (Sunshine Of Your Love) jsem si vždy spojoval s mým dalším oblíbencem, Ericem Claptonem a kapelou Cream. Pak jsem ji slyšel v podání Hendrixe (záznam ze živého vystoupení — no náááááádhera, to mělo takový náboj, však víte ). A teď ji zpívala Fitzgeraldovic Ella. Mimochodem, každá verze má své kouzlo. Cream je takový syrový a přímočarý. Hendrix si s písní hraje a Ella zpívá takovou uvolněnou verzi, ale nádherně.

Nevím, co si o tom myslet. Kdo je vlastně autorem? Cream? Fitzgeraldová? Někdo jiný? Hendrix určitě ne.

Řešení znám. A je trochu jiné než jsem čekal, Autorem je skutečně...