Výprava do centra metropole má pro mně pokaždé své kouzlo. Ačkoliv v Praze pracuji (jinak jsem mimopražský), vyskytuji se hlavně na periferii. Některé jevy mě trochu překvapují, ale nerad bych se divil věcem, které jsou pro ostatní samozřejmostí...

Trofeje
Nepotrpím si na suvenýry. Již jsem navštívil všechny země, se kterými sousedíme, i leckteré se kterými nesousedíme, a nikdy jsem si nic na památku nekupoval. Zážitky a dojmy, které zůstaly v mé hlavě, jsou pro mně cennější. Přesto nákup suvenýrů a upomínkových předmětů chápu. Člověk má doma předměty, ke kterým má citový vztah, vzpomene na hezké chvíle v tom kterém místě strávené.

Z Paříže si lidé vozí modýlky Eiffelovek, z Berlína přívěšky ve tvaru medvěda, z Kodaně sošky mořské víly, prostě každé město má něco, co je pro něj charakteristické, s ohledem na kulturní a historické souvislosti.
V centru Prahy také prodávají velmi charakteristický suvenýr. Jsou jím doslova přecpané obchody, hlavně v Celetné ulici. Ano, je to něco typicky českého, typicky pražského. Je to ruská matrjoška. Jasně, pokud to turisté chtějí, proč jim to nenabídnout. Pořád lepší, než čepice z výstroje sovětské armády, tak populární v první polovině devadesátých let.

Žebráci
Nic proti žebrání. Žebráci jsou sice ošuntělí, často špinaví a někdy vlezlí, ale podle mně ke koloritu center velkých měst tak trochu patří. Jasně, možná tímto názorem leckoho naštvu, ale opravdu si myslím, že atmosféru městských center utváří. Pokud mají úroveň a stavovskou čest a hrdost.
Co však nechápu... příklad:
Tři mladí lidé. Jeden chlapec hraje na píšťalu nějaké melodie, holčina nešikovně a nemotorně žongluje a druhý mladík nesmírně pokorně a úlisně škemrá o peníze. Všichni očividně zdraví, každý oplývá párem rukou, párem nohou, párem očí, žádný z nich nekulhá, nemá hrb, není trpaslík...

Jsem ochoten tolerovat žebráky postižené. Obzvlášť pokud k žebrání přidají nějaký umělecký výkon. Naprosto charakteristickým příkladem je slepý muž z Národní třídy, který tam stával (a možná ještě stává) snad denně se psem a hrál na tahací harmoniku. Takhle si představuji ten typ žebráka, který do města patří.

Jsem ochoten tolerovat i mladé a zdravé žebráky. Pokud třeba vytáhnou kytaru, před sebe položí futrál a pěkně zahrají. I když v tomto případě snad ani nejde o žebrání a žebráky.

Nejsem ochoten tolerovat dvacetiletá špinavá ožralá smradlavá individua, která loudí tím nejponíženějším způsobem z lidí peníze. Chápu, že někoho nemusí bavit pracovat a vydělávat si „standardními” způsoby. U dvacetiletého člověka, zjevně zdravého, bych přesto očekával trochu více hrdosti a sebeúcty.

Když už jsem se tak rozepsal o těch žebrácích, vzpomínám na dva případy.
Jeden stařík, který se potlouká kolem Tesca na Národní, v ruce nějaký kelímek. Ten člověk má tak neuvěřitelně skloněnou hlavu, že snad popírá všechny zákony anatomie.
A jedna babka,z Vinohrad. Její akční rádius je zhruba od Muzea po Šumavskou ulici, často operuje na Korunní. Zastavuje lidi a říká: „déééjte prosííím, na chléeba...”. Jednou jsem ji viděl ten kýžený chléb opravdu kupovat. Nešlo však o pečivo, ale o zlatohnědý mok, nazývaný částí populace chlebem tekutým. Aspoň že ta paní nelhala...