Hluboce dojímavý příběh ryzího charakteru.

Pravila jednoho dne odpoledne paní Vocásková, takto úřednice, svému choti: „Tak si představ... Dneska se v práci bavily ženský vo těch cunami. A říkala Janatová, že posílali asi stovku přes ty esemesky. A Doskočilová říkala, že voni poslali pět těch esemesek!”

"Hm...," odvětil pan Vocásek.

"Hele, Karle, nepošlem jim taky něco?"

"Mnááách... To je stejně podvod! Z každý tý esemesky si veme operátor penízky, ty se na tom dobře napakujou!"

Paní Vocásková ovšem ví, co je společenská prestiž: „Něco bysme ale poslat měli, takhle vypadáme jako nějaký takový... s holou prdelí, co na to ani nemaj!”

Pan Vocásek se zamyšleně poškrábal v rozkroku a pak, s tajuplným úsměvem, děl: „Mám to! My pošleme taky ty esemesky, a pošleme jich deset! Přeci nejsme horší než Doskočilovi!”

A jak slíbil, tak udělal, takže druhý den mohla paní Vocásková v kanceláři hrdě hlásit, že oni poslali deset dárcovských SMS, čímž vzbudila zasloužený obdiv a Vocáskovi stoupli na pomyslném žebříčku těch, co „na to mají”, o několik příček víc.

"No vidíš, Růženo! Přispěli jsme a nestálo nás to ani korunu!" radoval se téhož dne odpoledne pan Vocásek.

"Jojo, ty jsi prostě hlava," chválila paní Vocásková manžela. „Pošli ještě nějaký, ať Doskočilka s Janatkou puknou vzteky! Dyk co — z cizího krev přeci neteče.”

A pan Vocásek vzal do ruky svůj služební mobil...


Jakákoli podobnost s reálnými žijícími osobami je docela pravděpodobná. Podle vyprávění jistého provozního ředitele je takových Vocásků mezi jejich zaměstnanci nemálo, jak ukázal prosincový přehled volání a SMS ze služebních telefonů...