Sledoval jsem nekonečný proud časopisů, který chrlil stroj na jejich výrobu. V továrně na tiskoviny se mi líbilo, vždy si v podobných provozech vzpomenu na to, jak jsem kdysi snil o svém povolání. Ale hezky popořádku...

Nevím, jak vy, ale já jsem jako malé škvrně měl svá vysněná povolání. Ta se průběžně měnila, a poslední naivní představa mě opustila až když mi bylo dvanáct.

Všechno to začalo v pěti letech, kdy se mi do pazourků dostala bezvadná knížka Naše souhvězdí. Tato kouzelná publikace mi dala nejen základní přehled v antické mytologii, ale hlavně mi ukázala, že mým posláním určitě bude výzkum vesmíru. Byla to asi první knížka, kterou jsem přečetl od první do poslední stránky.

O rok později přišel další šok. V knihovně jsem odvážně a nebojácně zabrousil do oddělení Pro čtenáře od 12 let a našel tam krásné knížky o životě v pravěku. Hlavní ovšem byly překrásné ilustrace Zdeňka Buriana, které vypadaly jako fotografie, aspoň mi to tak tenkrát připadalo.

Moje dilema bylo převeliké. Mám zkoumat vesmír, nebo raději vykopávat zkamenělé veleještěry? V čem asi dosáhnu větší slávy a věhlasu? Ve kterém z těchto oborů přinesu větší užitek lidstvu, přemýšlel jsem až do svých sedmi let.

Když nakonec zkameněliny zvítězily, objevila se další skutečnost, která připravila svět o budoucího slavného paleontologa. Jmenovala se chemie.

Chemické experimenty mě naprosto dostaly, vyzkoušel jsem kdeco a bylo rozhodnuto, že mým posláním je být slavným chemikem, nejlépe v bílém plášti a se zkumavkou v ruce.

Chemické období skončilo zhruba ve chvíli, kdy se tento obor stal povinnou školní látkou, a já se o hodinách mohl unudit k smrti. Musím se přiznat, že dnes snad neexistuje obor, ve kterém bych se méně orientoval, než je právě chemie. Jediné co si pamatuji je hádvěesóčtyři.

Fyzikální období také nebylo špatné, protože bylo čistější než chemické. Neměl jsem už prsty permanentně popálené od zkumavek, šaty špinavé od modré a zelené skalice a na chodbě nebyl příšerný zápach z pálícího se čehosi smíchaného se čpavkem.

Nejčastějším zraněním byl kopanec od elektrického proudu, pokud připojíte baterii k trafíčku, vymontovanému z televize, která se válela na smetišti, výsledkem je jiskra o napětí mnoha tisíc voltů. Fujtajbl, od té doby nemám rád to leknutí při elektrickém výboji.

Když jsem přišel na to, že teorii relativity už neobjevím, a že elektromagnetické dělo někdo zkonstruoval asi půl roku nato, co jsem ho vynalezl, skočilo období naivity. Svět není spravedlivý.

Samozřejmě že vesmírné, prehistorické, chemické i fyzikální období bylo občas narušeno touhou mít v dospělosti povolání indiána, kovboje, piráta a hlavně slavného detektiva. Tomu jsem ale upřímně nevěřil ani já sám, spíše jsem o své touze po tom naučit se tyto profese mluvil proto, abych lépe zapadl mezi spolužáky a mohl si s nimi hrát na indiány.

A málem bych zapomněl na mou touhu stát se kosmonautem. Nepochybně to souviselo s mou zálibou v astronomii, asi jsem chtěl vesmírná tělesa, jevy a úkazy vidět z větší blízkosti. To mě rychle přešlo, když jsem se dozvěděl, že kosmonaut by měl mít výborný zrak, což jsem zcela nesplňoval.

Zajímavé je, že mě nikdy ani nenapadlo být třeba pilotem a hlavně řidičem kamionu. Protože řídit kamijón, hlavně tiráka chtěla většina mých spolužáků. Já tedy ne, na kroucení volantem jsem neviděl nic dostatečně ušlechtilého a povznášejícího.

Tak se v mých dvanácti letech stala mým vysněným povoláním stala práce v tiskárně. Věděl jsem totiž o člověku, který si domů nosil plno časopisů. a to je nekupoval ani nekradl. Pracoval totiž v nějakém tiskovém podniku, kde si zaměstnanci něco z produkce mohli nosit zcela legálně domů.

V té době jsem totiž trpěl syndromem piráta Tlamsy, kdo neznáte výbornou knížku Kyberiáda, pak vězte, že šlo o bytost toužící po co největším množství jakýchkoliv informací. Moje spotřeba tiskovin byla úžasná, a četl jsem v podstatě všechny časopisy, které aspoň trochu stály zato.

Už jsem uvažoval dost pragmaticky, a dovedl jsem si spočítat, že pracovník v tiskárně ušetří obrovské peníze za časopisy, a hlavně je sežene. Protože dříve nebylo běžné koupit si jakýkoliv časopis v trafice, mnoho titulů bylo podpultových, prostě se jich z mně nepochopitelných důvodů tisklo mnohem méně, než o kolik byl zájem. Bohužel nedostatek byl patrný hlavně u kvalitních periodik.

Nedělám ani v tiskárně. Ale rád do nich chodím. Z pozice svého současného zaměstnání zajdu do takové továrny na časopisy, popovídám si pracovně s některými pracovníky a vynutím si exkurzi. A přestože je tam hluk, rachot a lomoz, vydržel bych se na proud časopisů, valící se po pásovém dopravníku odněkud někam, dívat celé hodiny. A pak si občas nějaký ten časopis koupím.

Možná, že jsem si svůj dětský sen přece jen trochu splnil.