Tak jsem vám dneska viděl tu Emmerovou a napadlo mě, že je na socanském přístupu ke zdravotnictví možné krásně ilustrovat to, jak přístup „všechno všem” nahrává korupci.

Když si pochroumáte nohu nebo ruku, dostanete na ni sádru. Klasická sádra je těžká a nepraktická. Můžete ale dostat tzv. „lehkou sádru”, která je podstatně praktičtější a pohodlnější, můžete se s ní třeba i koupat atd.

Jenže — je dražší. Takže by ji měl dostat ten, kdo si ji zaplatí nebo ten, komu ji někdo zaplatí. Třeba zaměstnavatel usoudí, že je pro něj jeho zaměstnanec natolik cenný, že mu na jeho pohodlí přispěje... Nebo jeho pojišťovna v rámci „boje o klienta” a „lepších služeb” nabízí úhradu lehké sádry, to je fuk.

Řeknu hypotetická čísla: Sádra na ruku stojí dvě stovky. Lehká stojí tisíc pět set. Pokud pacientovi stačí klasická, zaplatí ji pojišťovna. Pokud chce lehkou, připlatí si tisíc tři sta korun. Pojišťovnu to tak jako tak stojí 200 Kč a zvýšené náklady si uhradí pacient.

Jenže tohle je v očích levicových špatné a nerovnoprávné. Levice oponuje tím, že se tak k lehké sádře dostanou pouze majetní a to že není spravedlivé. Nechme prosím stranou protiargument, že k dovolené na Floridě se taky dostanou pouze majetní a nemajetným to připadá nespravedlivé.

Levice tedy usoudí, že majetní jsou zvýhodněni, z toho obratem ruky udělá tvrzení, že nemajetní jsou znevýhodněni a v tu chvíli už ví, že má za co bojovat. „Lehká sádra dostupná pro všechny!” je jejich heslem.

Jenže erár nemá peníze na to, aby zaplatil lehkou sádru všem, tak levice vymyslí ochcávku: Zakáže příplatky od pacientů na lehkou sádru ("nadstandard") a prohlásí, že lehká sádra bude pacientovi nasazena pouze tehdy, pokud to lékař uzná za nutné. Jako například slabým ženám, které by těžkou klasickou sádru neutáhly. Čímž moudře odstraní nerovnoprávnost na základě majetku a opravdu dosáhne toho, že lehká sádra je dostupná každému — pokud to o něm prohlásí doktor. A k tomu vydá i nařízení, kolik který doktor smí předepsat „lehkých sáder”, to aby jako bylo jasněji.

A to je naprosto ideální prostředí pro to, aby majetní mohli zaplatit doktorovi, který o tom rozhoduje. Takže opět hypotetická čísla: Sádra na ruku stojí dvě stovky. Lehká stojí tisíc pět set. Pokud pacientovi stačí klasická, zaplatí ji pojišťovna. Pokud chce lehkou, zaplatí ji pojišťovna, ale on dá doktorovi bokem třeba až pět tisíc korun, aby doktor „uznal za nutné”. Ty peníze projdou „šedou zónou”, stát z téhle platby neuvidí ani korunu daně a pojišťovna na tom bude třináct stovek tratit.

"Odstranění nerovnoprávnosti" podle představ levice tedy žádnou nerovnoprávnost neodstranilo (bohatí si nadstandard stejně mohou zaplatit), naopak přidělalo několik potíží a rozšířilo zónu šedé ekonomiky. Místo přehledné situace je nastolen stav, ve kterém o mém pohodlí či nepohodlí rozhoduje někdo jiný. Já mám peníze, rád si za pohodlí připlatím, ale oficiálně nemohu. Doktor mi rád lehkou sádru nasadí, protože ví, že to je pro mne příjemnější, ale oficiálně nemůže, protože mu chybí to zdůvodnění. Takže nejsnazší cesta je ta, že se s doktorem „dohodneme” mimo oficiální cesty.

A dnes chce levice tyhle „nelegální dohody” (vzniklé primárně kvůli jejich nařízením) omezit a zrušit a zakázat a postihovat a vymýšlí k tomu kontroly a represivní šaškárny, namísto toho nejjednoduššího řešení — zavést opět legální možnost zaplatit si za nadstandard. V tu chvíli je naprosto zbytečné někoho uplácet... Pokud vím, že na lehkou sádru mám nárok tehdy, tehdy a tehdy (a pak ji hradí pojišťovna) nebo si ji musím zaplatit ze svého za tolik a tolik, tedy pokud je situace jasná a přehledná, tak je jakékoliv uplácení nejen ztížené, ale hlavně zbytečné.

Korupce zkrátka kvete tím víc, čím víc je nařízení, zákazů, příkazů a výjimek z nich...

Jenže — tohle levičák, žijící v bludu rovnostářství, těžko pochopí.