Milé děti, milí dospěláci, trávit dopoledne všedních dnů před více než dvaceti lety pro mně nebyl žádný med. Seděl jsem totiž obvykle ve škole. Naštěstí nám hodné soudružky učitelky občas dopřály patřičné kreativní orgie. Jmenovalo se to slohová práce nebo kreslení a bylo to tématické.

Čas: někdy v první polovině osmdesátých let
Lokalita: jedno město u Labe, Československá socialistická republika, střední Evropa

Souška (pardon, soudružka učitelka)
"Tak, děti. Podívejte se na obrázek v učebnici. Je na něm rodná místnost soudruha Klementa Gottwalda. Ještě tady na tabuli pověsím dvě jiné fotografie rodné místnosti soudruha Klementa Gottwalda. Tak, pojďte se podívat."

Šrumec před tabulí, občas zazní něco jako „tyvole, voni topili uhlím” nebo „hele, tyvado, jaktože se Gottwald nenarodil v porodnici?”

"Soudruh Gotwald se nenarodil v porodnici, protože se narodil za kapitalismu, a to byly porodnice jen pro bohaté. A teď se vraťte do lavic, já vám rozdám papíry a vy napíšete slohovou práci na téma Rodná světnice soudruha Klementa Gotwalda. A dejte si záležet."

Hurá, náš spisovatelský duch se může naplno projevit. Někdo neví a kouká do blba, někdo okusuje tužku a přemýšlí, jak začít, někdo už píše, někdo se ptá „Kovaříková, co tam mám napsat?” „Já nevim, napiš si tam co chceš.”

Safra to je dílo, klepou se nám skoro ruce. Je to veliká zodpovědnost, psát o takovém velikánovi, jakým nepochybně byl soudruh Klement Gottwald. Naštěstí máme průpravu — v listopadu jsme psali o rodné světnici soudruha Vladimíra Iljiče Lenina.

... v pravém rohu stojí prostá dřevěná postel. Vedle je stůl a dvě židle, u kterého sedávala rodina Gotwaldových i s malým Klementem Gottwaldem ke skromné večeři. Okno je dřevěné, podlaha je dřevěna... atakdále. Všimli jste si vy, co jste to zažili, jak si byly rodné světnice budoucích komunistických vůdců podobné? Prosté, ale čisté, málo nábytku, ten však poctivý, žádná zhýralost a dekadence.

To však nebylo nic proti zážitku ze druhé třídy.

"Milé děti, dnes je sedmého listopadu, víte, jaké máme výročí?"
"Sííím sím já vím, sííím!" hlásí se jeden žáček přes druhého...
"No tak třeba Kleinová, co se stalo sedmého listopadu?"
"Sím, souško, to soudruh Lenin vystřelil z Aurory a vyhráli nad kapitalisty!"
"Správně, Moniko, správně. A my si teď nakreslíme obrázek křižníku Aurora."

Kreslíme, kreslíme. Vidíme sice na nástěnkách několik Auroroidních fotografií, ale přesto necháváme fantazii běžet naplno.

Děvčata malují Auroru pečlivě, spíše menší, precizní kontury, většinou chybí i ono legendární dělo. Hoši kreslí obrovskou loď, kde je naopak děl plno. Od jednoho se kouří, to je to dělo, co zastřelilo kapitalisty.

Na všech obrázcích je Aurora ozdobená pěticípou hvězdou, nejspíš ve své fantazii předbíháme událostem.

Pak ale nastane problém. Všichni chceme jasně vyznačit, že se jedná o Auroru a ne jen tak ledasjakou loďku. Jak se ale píše Aurora? Někdo to píše latinkou.

"Ty si blbej, Kozák. V Sovětskym svaze se píše abzukou, to je jinak!"
"A jak?"
"Nevim. ale ne takhle."
"Kecáš!"
"Neke!"

Hádáme se, všimne si toho soudružka učitelka, a píše na tabuli velkými písmeny:

ABPOPA

A je to. Kdo to napsal špatně, ten to překresluje.

A všichni si tak hezky připomínáme, jak v CCCP zvítězili dělníci a pracující. Na závěr se ještě naučíme psát MOCKBA a všichni z kreslení lodičky dostáváme jedničky, nejhůře dvojky.

Z vymývání mozků jsem se probral až o pár let později. Další slohovka byla v sedmé třídě. Soudruh učitel na občanskou nauku, vysloužilý a téměř senilní lampasák Ludva, nás nutil napsat pojednání na téma „Hrdinská smrt hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše při bitvě o Sokolovo.” Spolu s největším grázlem třídy, v té době to byl můj dobrý kamarád (čest jeho památce), jsme napsali cosi velmi podobného. Jen pro přiblížení:

"Fašistické tanky se blížily. Kapitán Jaroš věděl, že ustoupit nesmí. Odjistil granát, napřáhl se když ho zasáhla nepřátelská střela do břicha. Přesto hrdinně hodil granát a opětoval střelbu. Mezitím přijel jiný fašistický tank a přejel ho. I přesto, že byl téměř mrtvý, stihl kapitán Jaroš zlikvidovat i tento tank granátem. Tu na něho dopadl nepřátelský granát. Přestože umíral, stihl ještě zabít dalších třicet fašistických Němců..."

Dostali jsme oba za jedna.