Ostrou chůzí kráčím k Pojďme brát ům, půvabnému městečku na Labi. Můj pochod je mnohoúčelový a skrývá nepřeberně rozličného ponaučení.

Trochu toho pohybu opravdu potřebuji, nechci vypadat jako ugandský velehroch. Chůze je asi to jediné, co si se svým zádovým neduhem mohu dovolit.

Také si chci dát svařené víno, čokoládu, kulicha a opravu hodinek. A také eňo — ňuňo pivo.

V Pojďme brát ech se totiž skoro každou sobotu koná takzvaná burza. No, na rovinu, je to vietnamský trh, hrůza a děs. Ale svařák tam mají výborný, udělal by mi dobře na hlas. Já už asi týden nemohu mluvit, místo obvyklých vět, jako třeba „hospodářsko politická situace v severovýchodním Bhútánu je stabilizovaná, což se ovšem dalo očekávat” říkám jen „chííí síííp fííí chíííí sííípchchch”, čemuž nikdo nerozumí.

Čokoládu jsem si chtěl dát proto, že mi ta laciná z tržišť chutná prostě nejvíce (nejsem znalec).

Na hodinky jsem chtěl nový řemínek a baterku, mám tam známého, který tam různé časoměry prodává a servisuje.

Nejpodstatnější je ten kulich. Jak chodím ostříhaný na krátko, tak se mi v zimě pokrývka hlavy opravdu hodí.

V mém okolí se ale vyskytují kulichožrouti. Kdykoliv si koupím čepici, kulicha, nebo něco podobného, do třech týdnů mi to nějaký kulichožrout sní. Nedá se s nimi bojovat, nestačí si na kulichy dávat pozor, kulichožrouti jsou mazaní a vždy zvítězí.

Kulich je jediná část oblečení, kterou jsem ochoten koupit u Vietnamců. Není vidět jeho původ, je levný, a stejně o něho do třech týdnů přijdu. Jiné oblečení tam nekupuji, prostě se to nevyplatí.

Abych to nezamluvil. Přijdu na „burzu”, tam asi 3 stánky, svařák nikde, čokoláda nikde, hodinář nikde a kulichy nikdo nemá. Grrr. Koupím si kulicha na náměstí, je tak hnusný, že doufám, že se kulichožrout dostaví dříve než obvykle.

Naštěstí Pojďme brát y disponují ještě jedním úkazem, kterému se říká Bílá růže. Pivo tam mají excelentní, to já zase dokážu ocenit.

Dopíjím první, když si ke mně přisedne podivný týpek. Asi trpí nějakou mánií, či co, pořád mi něco vykládá. Já ho neznám, navíc nemohu mluvit, takže ho nechávám, ať se vykecá.

"Stopade!" vykřikne a položí přede mně na stůl nové džíny.
"Síííp chííí fííí to nic sííp nevydrží, nějaký chrrrsííp kalhoty za stopade" oponuji.
"Haha, pane! Ten materiál! No šáhněte si!" strká mi džíny značky Bai Ming pod nos. Sáhnu si, a nevím, co si mám myslet. Můj kapesník je z pevnější látky.
"Sííp jo chííí, vypadají sííp dobře.", pochválím mu je, ať mám pokoj.
"No aby ne, pane. Jednou jsem s doktorem Žouželkou bral prémie..." ...nevím, kdo je dr. Žouželka... „...a tak jsme si šli koupit džíny. Von si koupil Levisky, to si teda dal. To bylo eště za komunistů. Ale já, já si koupil prostějovský HISky. To byly pane kalhoty! Vydržely a ještě dneska v nich chodim kydat hnůj!”

HISky nosím také, ale hnojem neoplývám, co se dá dělat. Pán naštěstí odchází a já mám klid.

A cestou zpět se stala ta nejneuvěřitelnější příhoda této zimy. Nalevo Labe, napravo lesík, asfaltová stezka, tři stupně pod nulou (odhad), a po asfaltu se plazí mega giga obří strašlivácky chlupatá housenka. Plazí se k vodě, asi se chce vykoupat.