hrachu jeho družce, hospodáři štědrovku, pejskovi Halti... aneb Momentka z psího života

Včera mi kurýr dodal Halti. Že nevíte co to je? Já bych to taky nevěděl, nebýt cvičitelky... Halti je totiž cvičební pomůcka pro psy. Zejména pro ty, které zajímá všechno jiné, jen ne to, že mají jít u nohy — což je přesně případ naší dobrmanice. Vypadá to jako taková malá koňská ohlávka a funguje to tak, že dokud jde pejsek vedle nohy, neděje se nic. Jakmile začne předbíhat a napne se vodítko, tak mu Halti otočí čenich dozadu na páníčka. A zvíře zastaví... No, nač to dlouze vysvětlovat, raději odkaz: Halti.

Tak tahle vymyšlenost mi včera dorazila. Manželka od úterního odpoledne slibovala pomstychtivě psovi, že dostane „k narozeninám” něco báječného, pes (naiva!) čekal bůhvíco — a dostal Halti! Přinesl jsem to domů, nechal jsem pesu, aby si to očuchala, pak jsem jí skrz tu ohlávku podal pamlsek, pak ještě jeden a pak jsem jí to celé nasadil a připnul. Nikde jí to neškrtilo, nesvíralo, bylo to hodně volné, pesa se nijak nebránila, spíš koukala zvědavě, tak jsem přikročil k vlastnímu experimentu.

K Halti jsem připnul vodítko, do ruky jsem vzal piškoty, zaznělo K noze! a vyrazili jsme. Po dvou metrech pesa vyrazila dopředu, vodítko se napnulo, Halti zafungovalo a bestie se zarazila. Couvla mi k noze, znovu vyrazila, zase jí to otočilo čumák... Tak si sedla a dělala uraženou.

Udělal jsem krok před ni a otočil jsem se. Pes se tvářil, jako by chtěl říct Počkej! Tohle napíšu Kubišový a ta ti ukáže! Nedal jsem se obměkčit, otočil jsem se k ní zády a znovu jsem zavelel: „K noze!” Pes nic, tvářil se stylem A Srstkovi to taky napíšu a ten ti rozbije hubu! Nic jsem nedbal jeho planých výhrůžek a jemně jsem zatahal za vodítko. Pes na to čekal, využil dopředného tahu a vrazil si pod Halti obě přední packy. Tím se mu podařilo akorát vrazit si spodní obrubu do huby. Fláknul sebou na zem, vyvalil se na bok, obě přední packy vražené v ohlávce, hubu dokořán a mlátil okolo sebe ve snaze zbavit se toho nesmyslu, který mu brání v jeho nejpřirozenější potřebě, totiž chodit si jak se mu zamane, rejt u každé myší díry a vůbec páchat podobná alotria.

Klekl jsem si vedle pesy a neustále jsem ji chlácholil, říkal jsem jak je Halti skvělé a úžasné a přitom jsem jí celý bazmek znovu nasadil a zkrátil na akurátní velikost. Pesa pochpila, že to tak prostě bude, přestala se vzpěčovat, stoupla si mi k noze a vyrazili jsme. Vykračovala jak vyměněná... Sice se dívala oním univerzálním psím pohledem (tím, co jasně sděluje Trpím! A TY za to můžeš!), ale piškoty si z ruky brala, na místě se točila a vypadala, jako bych si ji k té noze přilepil. Asi jako když chodila s cvičitelkou. No a já ji samosebou vydatně chválil.

Nakonec jsem jí vodítko odepnul, dal volno, ona běhala po bytě, nosila aportek a na Halti úplně zapomněla. (To píšu proto, kdyby měl někdo kecy, že to psa škrtí nebo dusí...) Pak si ty stejné cviky zkusila manželka (konečně se jí podařilo sejít se psem schody, aniž by ji pes táhnul dolů) a konstatovali jsme, že to byl dobrý nápad...



Na závěr si neodpustím takové drobné provolání, když už jsem u těch psů. Až mi zase bude na ulici někdo říkat: „Pane, proč s tím psem škubete? To ho neumíte pořádně vycvičit?” tak ho pošlu do prdele rovnou a nebudu s ním zapřádat hovory na téma „Jak chcete asi vycvičit hyperaktivního psa, když ne trestem a odměnou? A jak ho chcete trestat, když ne škubnutím za obojek?” Do stejných míst hodlám odkázat všechny kynology-teoretiky, kterých jsou plné ulice a plný internet, např. typy „já mám doma kokra / retrívra / jezevčíka / pudla / vlčáka / bullmastifa a vychovávám ho úplně jinak,” taky „lidi jako ty by si neměli pořizovat dobrmana,” pak taky hlasatele myšlenky „to je bojový plemeno, pani, to já vim” — zkrátka všechny ty, co naprosto přesně vědí, že vychovávám psa úplně zcestně, aniž by našeho psa znali a byli s ním byť jedinou minutu o samotě...

Jediný, kdo má právo (přímo povinnost) kritizovat mou výchovu, je „naše” cvičitelka — které tímto vyslovuji ještě jednou dík za vše!