při pátku rozhodně nezaškodí...

Kolega má nějaké majetkoprávní techtle-mechtle. Člověk by podle počtu dokladů, doznání, přiznání, potvrzení a rozhodnutí skoro myslel, že dotyčný kupuje elektrárnu Temelín i s přilehlým lesem, Jihočeskými matkami a kusem ČEZu, ale ono jde v podstatě o prkotinu — kupuje domeček. A v rámci celého tohodle martyria zažívá neskutečné věci. Jako třeba dneska...

Bylo potřeba, aby na nějakém lejstru byl úředně potvrzený podpis. Kolega se tedy vydal na magistrát, kde mají úřední potvrzovatelnu podpisů. Ta má mít otevřeno pro veřejnost v pondělí a ve středu celý den, a v pátek od někdy do 11:30. Kolega přišel v 11:20 a úřednice mu oznámila, že „už maj zavřeno!”

Kolega opáčil: „Jak — zavřeno? Je 11:20 a vy máte mít otevřeno pro veřejnost do 11:30!”

Úřednice se ovšem jen tak nedá, však má praxi: „Ale my už máme zavřeno!”

Kolega: „No, takže mi to buď potvrdíte nebo mi zavoláte vašeho nadřízeného, já se ho zeptám, proč mě nechcete v úředních hodinách obsloužit a zeptám se ho, co tu děláte v úterý a čtvrtek, když máte zavřeno...”

Úřednice: „No, tak to sem dejte!” Úředně potvrdila podpis, což je procedura asi na dvě minuty, a vrátila lejstro kolegovi se slovy: "A tohle si příště nezvykejte!"

Kolega už byl unaven z jednání s jinými úřednicemi na jiných úřadech, navíc je mírné povahy, tak pouze opáčil: „Vy si to nezvykejte!” a šel... A ani se jí nezeptal na jméno...

Štěstí je, že není rapl jako jsem (dnes už) já. Kdyby si na mne nějaká ludra úřednická, placená z mých daní za to, že mi bude poskytovat určitý servis, otevřela podobným způsobem držku, tak bych se postaral o to, že bude minimálně bez prémií a písemně se mi omluví.


Když mi to kolega dovyprávěl a já pak přestal vidět rudě, vyprávěl jsem mu na oplátku já svou hisotrku se svatbou, magistrátem, možná dokonce i se stejnou paní. To jsme se takhle s manželkou dohodli, že si na svatbě necháme zahrát skladbu od Ozzyho. Nějakej takovej ten ploužáček, co babičky neurazí a rodiče si u něj mohou podupávat do rytmu. Na informaci nakvašené matrikářky "Hudbu si vyberete před obřadem" jsem odpověděl: "No, my bychom rádi vlastní hudbu."

"To nejde..."

"Proč by to nešlo?"

"No, my tady máme varhaníka, který hraje..."

"Ale to se nijak nevylučuje. Já si přinesu vlastní hudbu na CD a tu pustíte!"

"To nejde, není tam aparatura!"

"Aparatura tam musí být, když je to sál a když tam hraje někdo na elektronické varhany..."

"Ale není tam CD přehrávač!"

"Donesu si svůj..."

"Tam není nikdo, kdo by ho obsluhoval!"

"To si zařídím!"

"No ale my vás stejně k té aparatuře nepustíme!"

V tu chvíli jsem v nozdrách cítil pach krve a na jazyku kovovou chuť...


Při příští návštěvě jsem čekal přede dveřmi (na nich byla cedulka „Přijdu hned!”) asi půl hodiny s nějakou slečnou, co se vdávala týden po mně. Slovo dalo slovo a ona vyprávěla o tom, jak si bere cizince jménem, řekněme, John Smith, a ona že chce být „Jana Smith”. Proč ne, zákony to umožňují. Ne tak matrikářka na budějickém magorátu... ta jí prostě a jednoduše oznámila že to nejde a na otázku „proč to nejde, když je to v zákoně povoleno?” odvětila „My to tu prostě neděláme!”

Její veličenstvo úřednice to prostě nedělá!

Já si jednou na jméno té zdechliny vzpomenu... A pak ho sem připíšu, když pro nic jiného, tak alespoň pro to, aby měla ostudu za to, jak arogantně se chová k těm, kdo ji živí...