Člověk si říká, že o něčem napíše, najde spoustu témat, ale...

Chtěl jsem psát o tom, jak Petra Buzková prohlásila, že za nepříjemnosti u letošních přijímaček na střední školy nemůže mizerný zákon jejího ministerstva, ale štvavá kampaň ODS.

Chtěl jsem psát o nápadně podobném rukopisu akce „obviňte Mlynáře” a „zatkněte lobbisty”.

Chtěl jsem se ptát, kde socdem vezme peníze na zaplacení francouzské agentury, co bude ČSSD pomáhat prohrát volby...

Chtěl jsem psát o tom, že v Brně se chystá demonstrace proti Grossovi.

Chtěl jsem parafrázovat Miloše Zemana a napsat: „Dokážu si představit, jak takovýhle stupidní program, nazvaný Člověk na prvním místě, rozcupuju na kousíčky"

Chtěl jsem se pozastavit nad tím, jak vládní mluvčí Věra Dušková v Právu komentuje třicet billboardů s nápisem Stydím se za svého premiéra: „Tato billboardová akce narozdíl od těch v minulosti postrádá jakýkoli nápad.” (Škoda že neupřesnila, které minulé akce má na mysli — jestli tu „s námi bude líp” nebo tu „myslím to upřímně”.)

Chtěl jsem napsat i o tom, že budou-li předčasné volby stát 1,3 miliardy korun, tedy cca 130 ká čé na každého člověka, tak jsem pro! A klidně dám ze svého za sebe, za nějaké dítě a za nějakého socana, jen když tahle vláda neschopných a všeho schopných půjde do kopru!

Ale nebudu psát o ničem takovém. Poté, co jsem diskutoval s jednou katoličkou, jsem se rozhodl, že napíšu něco zcela jiného. Takové provolání o tom, co bych si přál v případě, že bych byl v situaci, v jaké je ta Američanka, o jejímž životě teď rozhodujou soudy a Kongres a do jejíhož přežívání či smrti pindají kdejací aktivisté...

Nakonec jsem to i napsal, ale odjel jsem za zákazníkem. A po cestě jsem si to rozmyslel. Dospěl jsem k názoru, že to nezveřejním. Je to asi příliš „intimní” záležitost a obávám se, že věta "Prosím, zdržte se komentářů k tomuto provolání" by se stala prázdnou frází a že by se našel někdo, kdo by to vyzkoušel. Však jsem byl už několikrát upozorněn, že „s tím musím počítat, když to zveřejňuju”. Ale nemusím... Nemusím!

No a aby to všechno mělo přeci jen nějaký závěr, tak napíšu zážitek z jízdy. Po cestě jsem poslouchal (opět) rádio a slyšel jsem jakési dopravní zpravodajství, ve kterém se ozvala rada nad zlato: „Na silnici XXX ve směru od YYY jsou dva pruhy svedeny do jednoho, tak s tím počítejte a včas přejeďte do pravého!” No to mě berou mory! Paní asi nikdy neslyšela o pravidlu zipu — a nejen ona!

Vždyť je to tak jednoduché — jedu v tom svém až tam, kde se to zužuje, a tam jedou střídavě auta z jednoho a druhého pruhu... Co je na tom k nepochopení? Proč se všichni jako hovada cpou do toho „průjezdného” pruhu už kilometr před zúžením? A proč se objevují kreténi, co člověka, který chce dodržet pravidlo zipu, „vyškolí” tím, že mu vjedou do cesty a nepustí ho dopředu... Dokonce mi známý vysvětloval, že „pravidlo zipu” je špatné, protože když jej chce dodržovat a dojede až k překážce, tak ho tam nikdo nepustí! (Tak se raději cpe do toho jednoho pruhu a předpokládám, že v duchu nadává všem, co jedou v tom volném až k překážce.)

Kdo jen mi před nedávnem popisoval historku z Bratislavy? Že jel, dostal se do dvou pomalu jedoucích pruhů (asi 10 km/h), očekával popojíždění, ale ne — obě kolony stále pomalu jely... a když dojel až do místa em, uviděl policajty, kterak střídavě ukazují na levý pruh a pravý pruh. A šlo to!

Tak — ať se vám daří, vždyť je jaro... Ať dojedete bez nehod, ať se šťastně vrátíte a vůbec — mějte se fajn!