aneb K vybírání televizních poplatků.

ČT rozjíždí kampaň nevídanou, jejímž cílem je vybírat peníze od neplatičů. Nejprve obešle ty, kteří si televizi v nějakém hnutí mysli přihlásili a pak přestali platit, v druhé řadě chce nějak odhalovat ty, co televizi mají a nikdy ji nepřihlásili.

Ponechme stranou důvod, proč tyto poplatky řeší ČT. Nechme stranou proč je platí „majitel zařízení, které je schopné přijmout a dekódovat televizní signál”, i když se na onom zařízení, řečeno policejní hantýrkou, „nedopouští sledování ČT”. Poplatky za veřejnou službu jsou dány „možností využít službu”, nikoli tím, že ji opravdu využiju. (Malý příklad — mám poblíž bytu kostel, měl bych tedy přispět církvi.) Ale nešť.

Ptejme se spíš jak chtějí zjistit, jestli dotyčná osoba TV přijímač vlastní. V první řadě — hromadné domovní prohlídky „za účelem zjištění držení zařízení” je věc iluzorní a nejspíš neklapne, i když by to bylo jediné spolehlivé řešení. ČT údajně použije „sledovací zařízení ČTÚ”, které (snad) má možnost zjistit, zda je někde zapnutý televizní přístroj. Budu věřit, že odliší televizi od počítačového monitoru, od monitorů zabezpečovacího systému a přes veškerý vysokofrekvenční smog opravdu najde a zaměří zapnutou televizi. Nedomnívám se ale, že by takové měření prošlo jako důkaz u soudu.

Jako další způsob odhalování neplatičů lze použít „starý dobrý” bonz. „Udejte svého souseda” má v našem národě několik desítek let dlouhou tradici.

Jsou to metody podivné. Toho si je vědoma i např. poslankyně Táňa Fischerová a navrhuje použít „právní fikci”, tedy a priori předpoklad, že každý, kdo má zavedenou elektřinu, má i televizní přijímač. A pokud neplatí, tak bude muset dokázat, že TV nevlastní. (I z toho právního minima, co mám, vím, že se „nevlastnictví” téměř nedá dokázat, podobně jako se těžko prokazuje „nespáchání” něčeho v případě, že jste byl na místě činu a měl jste tu možnost.)

Logikou právní fikce poslankyně Fischerové by tedy měl být každý, kdo má pohlavní orgán, zažalován za sexuální obtěžování a musel by dokázat, že se ho nikdy nedopustil. (Tím bychom mimochodem dostali za mříže všechny sexuální násilníky a navíc několik nevinných...)

Jako nejrozumnější se mi jeví zavedení „daně z veřejné služby”. Něco jako onen poplatek z obecního býka a kominíka. Zkrátka stát (tedy my všichni) došel k rozhodnutí, že je třeba mít nějakou „veřejnou” televizi a „veřejný” rozhlas. (Ostatně i veřejný dům. Sídlí ve Sněmovní.) Což je „služba lidu” a jako takovou si ji musí lid zaplatit ze svých daní, stejně jako se z daní platí výstavba silnic či policie.

Odpůrci tohoto řešení tvrdí, že daní už je moc. Mají pravdu. Ale tenhle fakt nezmění to, že se nějaká veřejná služba nebude platit z daní, ale z „poplatků”. Daň nazvaná jinak nestává se nižší...


Zaveďte daň z veřejné služby a nenazývejte to „koncesionářským poplatkem”. Vyhnete se tak šaškárnám s dokazováním, kdo má a kdo nemá televizi, vyhnete se prapodivným „právním fikcím” a bude jasno.

Jediný problém je to, že daně protékají státní kasou, a ta není příliš bezpečným prostředníkem pro předání peněz.