Takové nostalgické ohlédnutí za kapelou, kterou jsem kdysi rád poslouchal. „Kdysi” je v tomto případě období mého pozdního teenagerovství, léta 87 — 91...

K tomuto vzpomínání mě postrčil Mirun svým článkem o metalových holkách. (Poznámka: Mně se metalačky nelíbily, připadaly mi takové utahané a umolousané, či jak to říct. Nelíbily se mi ani natupírované — či natuplé — vekslandy.) Já se po krátkém příklonu k Depeche Mode dostal k temnější a míň nablýskané subkultuře „novoromantiků” a „kjůristů”. A právě o The Cure, v té době erbovní kapele všech v-černém-chodících-nihilistů, bude tento článek.

Jejich první deska, Three Imaginary Boys, mi připadala poněkud rozháraná, taková „každý pes jiná ves”. A na můj vkus příliš kytarová. Nejvíc se mi snad líbil Subway Song, jednak kvůli textu, jednak kvůli výrazné basové lince. (Mám totiž rád zvuk baskytary a pěkná basová linka mě dokáže uchvátit, na rozdíl od úmorných a kvílivých kytarových sól. To je taky důvod proč se mi třeba líbí Under the bridge od RHCP a proč nesnesu artrockové, hardrockové nebo metalové kousky...) Od Subway Songu byl už jen krůček k dalším deskám...

Deska Seventeen seconds už byla sevřenější. Nejen zvukem... I posluchač se při jejím poslechu cítil tak nějak... sevřený. Po úvodní Reflection se rozjede (opět skvěle basová) Play For Today, aby deska následně zabředla do ozvěn a pomalých temp a probrodila se přes Final Sound k hitovce Forest. Mojí oblíbenou byla ovšem až předposlední At Night (text).

Další deska, Faith, už nebyla taková svíravá. Ta byla pouze beznadějná. Velké klávesové plochy podkreslené výraznou basou a strohým bicím doprovodem jsou až na pár výjimek pro Faith typické. U ukázky jsem váhal mezi Drowning Man a Other Voices. Vyhrála Other Voices (text), nejen kvůli výrazné base a krásnému křiku, ale snad i proto, že mým oblíbeným autorem je (byl) Truman Capote.

Pornography je po beznaději Faith pořádně depresivní kus. Vsadím se, že robot Marvin si právě tuhle desku přehrával ve svých nejveselejších okamžicích. Úvodní One Hundred Years je dost ponurý kousek, ale vypadá spíš jako ze Seventeen second. Deska pak přes Short Term Effect, Hanging Garden a Siamese Twins padá na dno písní Figurehead (text). Dál se už jen plácá na dně (Strangeday a Cold) a nakonec vypustí poslední bublinky vzduchu (titulní Pornography).

Po Pornography už asi nebylo kam jít. Cure se málem rozpadli (ani se nedivím), turné k téhle desce stálo muzikanty málem život, a snad proto deska, která přišla dva roky nato, The Top, byla — přiznejme si to — rozpačitá. Několik zapomenutelných kousků, na dalších kompilacích byla z této desky použita (když už teda nějaká použita byla) jen Caterpillar. Můj vkus byl opět jiný, mně se nejvíc líbil Empty World, Shake Dog Shake, Wailing Wall nebo (paradoxně) přeslazený Dressing Up. (Ukázka nebude...)

Head on the Door je začátkem další éry Cure. Album je plné veselých rozjuchaných písní, jako je hitovka Close to me, Night Like This nebo „stadiónová” Push. Ukázka nebude z Kyoto song ani z Baby Screams, což jsou dvě skladby ze tří, které s přimhouřením oka vezmu z této desky na milost. Bude z poslední skladby Sinking (text).

Následuje dvojalbum Kiss me Kiss me Kiss me. Z něj se mi líbilo písniček několik. Například závěrečná Fight, How Beautiful You Are (ta hlavně kvůli textu), If Only Tonight We Could Sleep nebo Like Cockatoos. Jenže nakonec jsem vybral jinou píseň. Píseň, která se lepí a táhne, do které se člověk boří a která je všude kolem něj, do které se propadá a která ho obklopuje jako bažina. Sedmiminutovu temnou Snakepit. (text)

Cure pro mne skončili albem Disintegration. Lullaby jsem poslouchal tak dlouho, až se mi znelíbila a jako ukázku jsem tedy vybral „pádivý” začátek Fascination Street.

Po Disintegration přišel Mixed Up, pak Wish, Wild Mood Swings, Bloodflowers a 04. Možná ještě něco, nevím. Žádná z těchto desek mi k srdci nepřirostla, Mixed Up a Wish se mi přímo hnusí a píseň Friday I'm In Love mi krabatí tvář do znechuceného šklebu kdykoli ji slyším.

Dnes si Cure poslechnu tak dvakrát do roka, když mi na ně náhodou padne zrak. A vybírám si jen výše jmenované skladby (a z některých jenom kousky).

Když tak přemýšlím, co se mi na písničkách Cure líbilo nejvíc, tak to nebyla ani (skvělá) hudba, ani zajímavý hlas Roberta Smithe, ale texty.