Důvtipnější mezi vámi již zajisté z nadpisu poznali, kde že jsem to od pondělí byl a s jakými motoristy jsem se tam potkával... A nejen s motoristy...

Bohužel, jednoznačná identifikace Cestující Krávy je už minulostí, nyní je bude třeba rozeznávat podle jiných znaků. Doporučuji tyto: Klobouk, plato vajíček na zadním okně Škody 120, volně ložený výfuk, jízda prostředkem rovné silnice mimo obec rychlostí 70 km/h, předjíždění autobusů či kamionů na plné čáře do zatáčky a v neposlední řadě pozoruhodné rozjíždění na semaforech.

To rozjíždění stojí za podrobnější popis. Algoritmus je opravdu jednoduchý: Stojí-li takový automobil na červené jako první, tak spořádaně vyčkává, dokud nepadne zelená. Jakmile padne zelená, sešlápne řidič spojku, nalezne řadící páku, zařadí jedničku a rozjede se. Je-li takový automobil druhý nebo další, stojí, dokud se nedá do pohybu automobil před ním. Teprve pak jeho řidič sešlápne spojku, zařadí jedničku a rozjíždí se. Pozor! Pokud má takové auto přívěsný vozík, může vjet do křižovatky na červenou!

—-

Nejen Cestující Krávy mě od začátku týdne deptají. V pondělí to začalo instalací MS Office Open Licence. Otevřel jsem ono balení, koukal jsem a zjistil, že potřebuju Open Licence Volume Key, a že tohle má nějakou souvislost se stránkami Microsoftu. Vlezl jsem tedy na udanou adresu a tam bylo napsáno, že mám zavolat na nějaké telefonní číslo. Chvíli jsem ještě bloumal po všemožných odkazech, jestli by třeba nebylo možné aktivovat to po internetu... Nebylo by, a na monitoru na mne stále pokukovala výzva „Zadejte sériové číslo”.

Zavolal jsem tedy na udanou linku a nakonec se dostal k tomu, že chci klíč k Open Licenci. V telefonu mě hlas informoval, že si mám připravit Licenční Kód, Autorizační Kód k licenci a produktové číslo software. Ta první dvě čísla byla na licenci, to třetí bylo zjevně schováno mezi těmi cca osmi na etiketě. Nu co, říkám si, nějak se domluvíme.

"Dobryj děň, jsme radi, že jste zavoľali společnost Majkrosoft..." ozvalo se ve sluchátku se silným ruským přízvukem. „Naďiktujtě mi Vaše zakaznicke Personal Global Refreshment čislo...” (Nebo nějaký podobný blábol, já to vzápětí zapomněl.)

Povídám: „Co prosím?”

"No vaši zakaznicke Personal Global Refreshment čislo, je to krok trži, je to na obrazovce prži instalacji..."

"PROSÍM? Jaké číslo?"

"Vy tam němate to čislo napsaně? A jstě v kroku trži?"

"Ne, já instaluju Office, mám tady zadat sériové číslo a potřebuju ho od vás!"

"Aha, promiňtě. Jak vam mohu pomoci?"

Pak už to vše probíhalo v pořádku, já jsem obdržel číslo, to dokonce i fungovalo, takže jsem mohl vesele instalovat.

—-

Kolega mi pak vyprávěl historku s aktivací Windows XP ve firmě, která nejen že neměla připojení na internet, ale měla navíc jen jediný telefon s takovým tím kulatým číselníkem a pulsní volbou (to je ta co nepípá, ale cvaká). Kolega tedy vytočil číslo, tam se ozval nahraný hlas a vyzval ho k zadání sériového čísla Windows. Kolega chvíli dělal na hubu „Píp pýp píýíp” a nakonec se ozval živý pracovník. Hovor s ním byl taky na úrovni:

"Dobrý den, chtěl bych aktivovat Windows XP"

"Jistě. Zavolejte na tuto linku znovu a po výzvě namačkejte sériové číslo. Hezký den..."

"Moment! Já nemám jak to číslo namačkat, já tu mám pouze telefon s pulsní volbou a otáčivým číselníkem, takže to číslo nenamačkám. Proto potřebuju mluvit s operátorem, tedy s vámi..."

"Aha. Takže vy jste ho tedy zkoušel vytočit..."

"Ne, já ho nezkoušel vytočit. Nebudu se pouštět do vysvětlování důvodů a nebudu vás zatěžovat výrazy jako je pulsní volba nebo DTMF, jen vám ho teď prostě nadiktuju a vy mi řeknete aktivační kód, ano?"

"Tak tedy diktujte..."

Kolega nadiktoval, obdržel kód a než zavěsil, tak se s ním dotyčný pracovník rozloučil slovy: „Děkujeme za zavolání. Budeme rádi, pokud příště zvážíte možnost vyťukat sériové číslo na číselníku vašeho telefonu.”

—-

Zákazník: „Já bych si, když dovolíte, na vás vzal kontakt. Vy jste, jestli se nepletu, pan Tvaroh, že?”

Já: „Ne, pletete se... Já jsem Dent.”

Zákazník: „Aha, tak to pardon. Pan Tvaroh je ten váš kolega...”

(Nemusím snad dodávat, že žádný z mých kolegů se nejmenuje byť jen vzdáleně podobně...)

—-

Já: „Potřebuju, aby na tom serveru běžel Apache 2, MySQL 4 a PHP4”

Zákazník: „Není problém, zařídíme...”

Telefonát po týdnu (tedy včera) od zákazníkova „IT pracovníka”: „No... já tu instaluju to jak jste říkal... Je mi to všechno jasné, to není problém to nainstalovat, už to mám všechno stažené, jen mi řekněte, co mám nainstalovat nejdřív, protože jsem to ještě nikdy neinstaloval...”

—-

A tohle jsem zažíval od pondělního rána. Dnes odpoledne se k tomu přidal mail z jisté telekomunikační firmy od „Ing. Prof. Dr. Managera DŮLEŽITÉHO, CSc.” (ty tituly jsem jen trošičku pozměnil), který si myslel, že admin Bloguje je vhodná osoba k řešení jejich (vnitrofiremních) problémů s nespokojeným a neloajálním zaměstnancem. Chvíli dělal BUBUBU a nakonec naše komunikace skončila tím, že mě informoval o tom, že „vše nahlásil příslušným orgánům” a já mu opáčil, že tak je to správné a tak to má být, ale jemu že IP adresu, ze které píše jejich nespokojený zaměstnanec, nesdělím. Chci vidět, jak bude policie řešit celý problém, až zjistí, že dotyčný přistupuje přes anonymní proxy kdesi v horoucích peklech, to pana Managera DŮLEŽITÉHO asi nenapadlo... Naopak — může být rád, že jejich zaměstnanci vědí, co je to anonymní proxy.

—-

Do toho ještě mail od managera z jistého českého portálu, který je od doby svého vzniku chronicky ve všem druhý až třetí... Skoro mě dojala jejich péče o osud Bloguje... Obzvlášť když si vzpomenu, jak jsem jim v nouzi před dvěma lety nabízel celé Bloguje k odkoupení a oni se ani nenamáhali odepsat. To už je život. Na páté koleji před časem projel vlak a oni jsou opět třetí...

—-

Divíte se někdo, že toho mám všeho dost?