a spol. aneb Ostrov divokých koček

Chtěl jsem dnes dštít síru a oheň. Nejdřív na kokoty, s nimiž jsem měl tu pochybnou čest v posledních dnech. Pak na Miloše Čermáka, jehož počiny mi v poslední době v Reflexu hýbou žlučí. Na arogantního šéfredaktora časopisu Euro. Nakonec jsem chtěl vyhlásit anketu „Zelený Mozek Roku”, která by ocenila nejblbější ekologistický výrok — takový protipól Ropáka (A nominováni byli: Dana Kuchtová za výrok „Nejsme placeni z Rakouska”, Jakub Patočka a Jan Beránek za medvědí službu, kterou prokazují ekologii, a Hnutí Duha za cokoliv...). Jenže pak jsem si v noci přečetl článek o Vlaštovkách a Amazonkách a přepadla mě smířlivě-nostalgická nálada.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ty knihy (Arthur Ransome, kdybyste někdo nevěděl) coby žák ZŠ četl. A od téhle vzpomínky ("Křtím tě na Pratetu!" nebo „Jestli nejsou ňoumové, neutopí se” — pamatujete?) byl už jen kousek ke vzpomínkám na jiné knihy.

Na knihy o Alešovi, Boříkovi, Čendovi a Mirkovi. A samozřejmě o dalších, jako třeba Bohouškovi, třídní Mirce nebo o Palhounové. A o strýci Chrobákovi. Začal jsem je číst někdy v deseti letech a s chutí jsem je četl dalších patnáct let...

Před rokem mi sestra ukazovala poslední knihu, něco jako „Bořík a spol. po dvaceti letech” a řeknu vám — není to ono! Aktualizované příhody zasazené do 90. let jsou — jak to jen říct? — nepěkné.

Ale těch šest původních knih si někdy musím přivézt...

Co myslíte — zaujmou tyhle knížky dnešní desetileté? Není ta atmosféra bezčasí a „soudružky učitelky” dávno nenávratně pryč? (Mimochodem — všimli jste si, že v první knize, Bořík a spol., je Miroslava Drábková nazývána „paní učitelkou” a v dalších knihách už „soudružkou”? Asi byl Vojtěch Steklač patřičně „upozorněn”...)

A když už jsem u těch knížek... Na jiném místě jsem zahlédl cosi o Pratchettovi. Myslím, že bych měl napsat něco o svém vztahu k jeho knihám. Jeho knihy se mi nelíbí a nezaujaly mne. Vím kdo je Bábi Zlopočasná, vím kdo je Mort a vím i o Neviditelné univerzitě. Četl jsem i knihy o Nomech, či jak se jmenovali ti trpajzlíci. Ale něco mi na Pratchettových knihách nesedí. Že by ta „alegoričnost”, co trčí ze Zeměplochy? Nebo to, že první kniha, kterou jsem od něj vzal do ruky, nesla hrdý nápis „Nejlegračnější sci-fi od Stopařova průvodce...”?

Jo a Stopařův průvodce je už taky film. Viděl jsem. Nelíbil se mi. Není to sice taková hrůza, jako ten šestidílný seriál, ale stejně... Jsem rád, že mám takovou fantazii, jakou mám. Smířil jsem se s tím, že pro mne zůstanou některé knihy nezfilmovatelné. A myslím, že je to dobře.


Tak koukám, že to zas tak smířlivé nebylo. Co naděláte. Tak něco veselejšího na závěr: Myslím, že pohled na paničku v potápěčských brýlích a s ploutvemi na noze byl pro našeho psa nepřekonatelný zážitek...