Občas se setkávám s dotazy na něco nejoblíbenějšího. Kdosi se ptá kohosi, jaké jsou jeho nejoblíbenější filmy, knihy, jaká hudba a podobně. Otázka je to těžká, někdo má jasno hned, další má svůj žebříček oblíbeného čehokoliv nespecifikovaný, jiný ho průběžně mění.

Občas jsem přemýšlel, co bych řekl, pokud by se na to někdo zeptal mne.

Pokud by chtěl někdo zjistit, jakou mám nejoblíbenější hudbu, jaký film, jakého malíře a kdesi cosi, asi bych neodpověděl.

Pokud by se mě zeptali na několik oblíbených čehosi, tak bych se zhruba orientoval, ale jasno bych stále neměl. Vždyť třeba hudba, která se mi líbila když mi bylo dvacet, mě už tolik neoslovuje, malíř, jehož obrazy se mi líbily v patnácti, je u mě dnes pouhým řemeslníkem a podobně.

V mnoha oborech mám však jakési konstanty.

Tak třeba kdyby se mě někdo zeptal na několik hudebních skladeb nebo písniček, nevěděl bych přesně, ale vždy by tam bylo něco od Hendrixe. Tím nechci říci, že je pro mě Hendrix jasné číslo jedna. Tím chci říci, že mě vždy napadne.

Stejně tak u filmů bych jistě jako první řekl „Čarodějky z Eastwicku”, ačkoliv jsem si naprosto jist, že jsem viděl hromadu filmů, které jsou podle mého vkusu lepší.

U malířů bych ani minutu neváhal s Pieterem Bruegelem starším, i když je jistě spousta jiných výtvarníků, kteří by si zasloužili být na prvním místě.

A podobně je to u knih. Pokud by někdo chtěl, abych mu vyjmenoval své nejoblíbenější knihy, váhal bych. Seznam je rozsáhlý, průběžně se mění, sám pojem „nejoblíbenější” je trochu nejasný.

Vždy by mě ale napadla jedna kniha, která by na pomyslném seznamu neměla chybět. A o té je tento příspěvek.

Poprvé jsem ji četl když mi bylo asi dvanáct. Poutavý cestopis, trochu fantazie, trochu dobrodružství, hodně pohádka. Dobře jsem se bavil.

Když jsem ji četl ve dvaceti, viděl jsem drsnou antiutopii a grotesku.

Teď nacházím spíše filosofický román a krutou satiru.

Autor píše vskutku brilantně a toto jeho dílo považuji za špičkovou ukázku toho, jak má čtivá a poučná kniha vypadat.

Ne nadarmo byl tento román několikrát zfilmován.

Ale dost řečí, je čas na ukázku. Je z posledního dílu románu. Zatímco první dva díly jsou spíše fantastickou báchorkou, třetí díl je trochu sci-fi a hodně satira, čtvrtý díl je už pouze zdrcující kritikou. Ale kritikou krásnou, brilantně psanou.

V ukázce autor knihy popisuje, jak se dostal na místo, kde žijí velmi ušlechtilí a úctyhodní obyvatelé. Sám vypravěč je nadšen a po čase je vyzván, aby svému hostiteli vysvětlil, jak to chodí v jeho domovině.

Jeden z dotazů zní, kdo že jsou právníci. Autor se tedy dá do popisování tohoto stavu:

Ujistil jsem Jeho Blahorodí, že právo je věda, kterou jsem mnoho nepěstoval, až na to, že jsem zbůhdarma zaměstnával obhájce pro křivdy, jež se mi staly, že mu však vyhovím, seč budu.
Řekl jsem, že je u nás společnost mužů, vzdělávaných už od mládí v umění dokazovat slovy, že bílé je černé a černé bílé, podle toho, jak se jim zaplatí. Této společnosti otročí všechen ostatní lid. Tak například mému sousedu se zachce mé krávy, i zjedná si právníka, aby dokázal, že má ode mne krávu dostat. Musím si pak zjednat jiného, aby obhájil mé právo, neboť je proti všem právním řádům, aby směl člověk mluvit sám za sebe. Nuže v tom případě jsem já, řádný majitel, ve dvojí velké nevýhodě. Předně, ježto můj právník je téměř od kolébky vycvičen v hájení lži, octne se naprosto mimo svůj živel, má-li najednou hájit spravedlnost. A protože je to dílo nepřirozené, dá se do něho vždy s velkou neobratností, ne-li přímo se zlou vůlí. Druhou nevýhodou je, že můj právník musí postupovat s velkou ostražitostí, jinak mu soudcové udělí důtku a jeho spolubratří ho vyobcují jako člověka, který poškozuje právnickou praxi. Mohu tedy zachránit svou krávu dvojím způsobem. První je ten, že přeplatím dvojnásobným palmare obhájce svého protivníka; ten pak zradí svého klienta a nepřímo naznačí, že má právo na své straně. Druhý způsob je ten, že můj právník vypodobní mou věc ve světle co nejnespravedlivějším a připustí, že kráva patří mému protivníkovi: povede-li se to obratně, jistě tím získá přízeň soudce.
...
V obhajovací řeči se bedlivě vystříhají pojednávat o podstatě věci; zato zdůrazňují hlučně, nakvašeně a do omrzení vedlejší okolnosti. Tak třeba v případě, o němž jsem se zmínil: nikdy se netáží na to, jaké právo nebo nárok má můj protivník na mou krávu; nýbrž je-li ta kráva hnědočervená či černá; má-li dlouhé či krátké rohy; je-li niva, na níž ji pasu, okrouhlá či obdélná; dojí-li se kráva doma či venku; jaké má choroby a podobně; potom vezmou na potaz precedenty, odročí znovu a znovu při a za deset, dvacet nebo třicet let dojdou k rozhodnutí.
Dlužno též podotknout, že tato společnost má vlastní hantýrku a hatmatilku, které žádný jiný smrtelník nerozumí. V ní jsou sepsána všechna její práva, která ještě pečlivě rozmnožují; tím naprosto zplichtili samo jádro pravdy a lži, a práva a bezpráví; a tak se až za třicet let rozsoudí, patří-li pole, které mám po předcích ze šesti pokolení, mně nebo cizímu člověku, vzdálenému tři sta mil.

Tolik dnešní ukázka. Celý román je tak neuvěřitelně aktuální, až je to s podivem.

Víte už, co to je za literární dílo a kdo je autorem?