řekla mi letuška při vystupování z Boeingu 777 na mezinárodním letišti v Kuala Lumpur. Vystoupil jsem z klimatizovaného stroje a po třech krocích mi bylo jasno: Ano, teď jsem v tropech!

Chystám se teď v několika příspěvcích popsat některé své zážitky a dojmy z dovolené v Malajsii, čímž taky mimochodem odpovídám všem, co se divili, kde že jsem.

Nehodlám konkurovat ani cestopisům ani cestovatelským příručkám, to rozhodně ne. Nedělám si ani nárok na nějaká objektivní hodnocení (brr) či obecné pravdy. Vše, co budu dál psát, jsou naprosto subjektivní postřehy, které jsem nasbíral během několika posledních dní při pobytu ve zmíněné dálněvýchodní zemi.

Nejdřív něco o lidech. Malajci jsou hezcí a příjemní lidé (až na výjimky, ale to popíšu dál). Vzhledem je to mix mezi Indy, Evropany a Asiaty. K turistům jsou přátelští a milí, dávají se s vámi do řeči (většinou mluví takovou tiťlavou angliťtinou), ptají se odkud jste, a když slyší „Česká republika”, tak se zatváří udiveně a prohlásí, že „neznají”... Ovšem byly nějaké výjimky. Například taxikář, co nás vezl z letiště.

Subjektivní rada: Bavte se s taxikáři, obzvlášť jsou-li Indové. Jednak to je kouzelný zážitek, sledovat jak řídí a přitom kouká na vás, a jednak se dozvíte spoustu zajímavých věcí.

Ten náš povídal a povídal a během té hodiny, co trvala cesta do hotelu, jsme věděli, že má tři děti, sdělil nám, že Malajsie je několik let oficiálně islámskou zemí a že to od té doby jde od desíti k pěti ("Islám je velmi agresivní... ne fyzicky, ale myšlením... Já jsem hinduista a jezdím taxíkem. Kdybych se stal muslimem, tak mám od zítřka lepší práci za víc peněz..."), varoval nás před zloději, co jezdí na motorkách a kradou turistkám kabelky, řekl nám, že nafta podražila (teď tam prý stojí v přepočtu asi 10 korun za litr) a dal nám několik dobrých rad.

Jedna z nich byla ta, že těšit se na večerní pohled z Petronas Twin Towers je naprostý nesmysl a že pokud se chceme podívat na město z výšky, musíme si jít ráno stoupnout do fronty na lístky. Lístky jsou sice zdarma, ale je jich jen omezený počet. Prohlídky jsou od devíti ráno do pěti odpoledne, lístky se začínají vydávat v půl deváté a když jsme přišli ve čtvrt na devět, tak před námi stála fronta zvící asi stovky lidí. Dostali jsme lístky na desátou hodinu a když jsme se ve čtvrt na jedenáct z prohlídky vraceli, byla u vstupu cedule, oznamující že lístky už pro ten den nejsou.

Odlétali jsme ve dvanáct našeho času. Do Malajsie jsme přiletěli po cca dvanácti hodinách letu v šest ráno tamního času. Taxikář nás odvezl do hotelu, kde nám sdělili, že máme dvě hodiny času, než nám připraví pokoj, takže jsme se provizorně převlékli a vyrazili k Twin Towers, které byly asi tak kilometr od hotelu... Samosebou pěšky... Nakonec jsem tedy stál, poněkud otupělý z letu a z horka, na můstku, spojujícím oba mrakodrapy Petronas a byl jsem v tak úděsném stavu, že jsem neměl ani sílu podlehnout své oblíbené fóbii ("Utrhne se to a spadne!") a naprosto rezignovaně jsem si říkal: Když se to utrhne a spadne, tak to spadne. Hm.

Cestou zpátky jsme ještě koupili nějakou místní Fantu (litrovka za dvacku, to kdyby chtěl někdo vědět, jaké jsou v KL ceny) a šli jsme dospat časový posun.

Mimochodem — když vám manželka řekne: „Pojď, vyfotíme si ty mrakodrapy ještě večer, když jsou nasvícené, nepůjdem k nim, takovou dálku, to ne, vyfotíme je jen tady z té křižovatky od hotelu...” tak s největší pravděpodobností bude tak dlouho hledat správný úhel, až k nim nenápadně dojdete, samozřejmě tou delší cestou. Jako kompenzaci za to příkoří doporučuji prosadit návštěvu čínské restaurace...

Na příště si schovám něco o jídle, něco o místní fauně, něco o cestování v letadlech. Teď se ještě na chvíli vrátím k lidem...

Příjemně mne například překvapilo, že pouliční prodejci čehokoli nejsou dotěrní a vlezlí (kdo byl v Egyptě nebo v Tunisu ví, o čem mluvím). Stačí s úsměvem zavrtět hlavou že NE a oni s úsměvem poděkují a odejdou. Že by koloniální pozůstatky? Podobně jako zvyk říkat všem cizincům „pane” — „Dobrý večer, pane.” — „Promiňte, pane, už jste dojedl?” — „Je to dvacet šest padesát, pane...”

Ovšem — ne všichni jsou takoví. Teď se dopustím politicky nekorektního výroku, ale nemůžu si pomoct: Pokud měla číšnice, úřednice či prodavačka na hlavě šátek, tvářila se většinou kysele, znuděně, otráveně a velmi odtažitě. Naopak ženy „s tečkou na čele” nebo orientální typy byly většinou usměvavé, povídavé a velmi úslužné, takže jsme chodili raději k nim.

Neodpustím si jeden postřeh: Když jsme řekli domorodcům odkud jsme, tak většinou nevěděli. Někdy pomohlo určení ("vedle Německa", „vedle Rakouska”, „ve střední Evropě”). Pořád jsem čekal, že se někdo chytí a začne jmenovat české sportovce — z názorů publikovaných tu i onde jsem nabyl dojmu, že i v té nejzapadlejší vísce začnou domorodci při zaslechnutí slov „Czech republic” chrlit jména jako Poborsky, Rosicky, Jagr nebo Ruzicka... Světe div se, ani jeden Malajec, se kterým jsem mluvil, neznal žádnou českou fotbalovou star! O hokejových nemluvě... Dokonce nikdo neznal ani světově proslulého dramatika, filosofa a humanistu v jedné osobě! Zato jeden věděl, že bylo nějaké Československo, že se tu vyrábějí Škodovky a když jsme mu řekli, že hlavní město je Praha, tak se zamyslel a povídal: „Ano, vím! Viděl jsem v televizi nějaký dokument... Tam jsou nějaké staré památky a nějaký hrad nahoře nad městem, že?”

Ale abych sportovcům nekřivdil: Přece jenom jednoho českého sportovce v Malajsii znali... V nějakém „trivia quizu” jsem objevil otázku „V jaké disciplíně získal český atlet a světový rekordman Jan Zelezny několik zlatých medailí?”

Kdo neskáče není železný! Honzo, děkujem!



PS: Zásadní rada, která do příště nepočká: Nikdy nevozte jako suvenýr delikatesy vyrobené z durianu... Opravdu ne... I když to je (prý) velmi lahodné ovoce a balíček se tváří jako „cukrovinky”. Vyhnete se pak trapnému vysvětlování, co že jste to přivezli a jak jste svůj dar zamýšleli. (Sice vím, co je durian zač, ale nakonec jsem došel k názoru, že to třeba — nějak — „deodorují”, když je to v dárkovém balení... Mýlil jsem se.)