aneb Doma jez co chceš, u cizích co ti dají!

Pokračuji v sepisování střípků z exotické dovolené — a začnu rovnou dobrou radou: Nezapomeňte se před odjezdem do podobné země pocvičit v používání jídelních hůlek. Je sice pravda, že v hotelích a turistických komplexech k jídlu dostanete příbor, ale když už jste tam, tak by byla věčná škoda neochutnat tamní jídlo v nějaké místní restauraci. A když místní jídlo, tak se vším všudy — tedy i s hůlkama. Těžké to není, stačí jen trocha cviku... Ale cvičit si to až na místě a hladový nedoporučuju.

V Kuala Lumpur jsme šli do nějaké restaurace hned naproti hotelu. Dal jsem si jedno z nabízených menu (vyšlo asi na sto korun, takže žádná drahota) a báječně jsem si pochutnal. Zakázal jsem si totiž přemýšlet o tom, z čeho to dělají a jaké všemožné mikroorganismy v tom mohou být. Jen v kuřecím mase jsem našel kost.

Druhý den jsme byli na okraji džungle v naprosto domorodé restauraci „se zahrádkou”. Dal jsem si opět „kuřecí maso nějak a polévku”... Polévka byla docela ostrá, nejsladší v ní byly malé červené papričky a v kuřecím mase byly zase kosti. Došlo mi, že v Malajsii se zkrátka kuře porcuje sekáčkem a nevykošťuje se. Otázka je, jestli „chicken” v malajské restauraci znamená opravdu kuře — potulovalo se tam totiž na můj vkus podezřele mnoho koček a netopýrů.

Třetí den jsme si dali pizzu.

Čtvrtý den jsme se vydali, když už, tak už, do restaurace na velké menu pro dvě osoby. A postřehy? Žraločí polévka s krabím masem je báječná, jen vypadá jako rozvařená medůza nebo špatně zatuhlý sulc. Naprosto skvělý předkrm je maso z pečené kachny, zabalené s bambusovými výhonky v tenké „chlebové” placce, potřené ústřicovou omáčkou. Smažené krevety na oleji nejsou nic moc, stejně jako chobotnice. Zato osmažená mořská štika ve sladko-pikantní sojové omáčce s kousky bambusu a s rýží je opravdu delikatesa. A dostali jsme „chinese pie” jako dezert. Taky dobrůtka.

Mimochodem, k tomu stolování: Většina čtenářů jistě ví, k čemu je na stole miska s vodou, ve které plave citron, a když to napíšu, bude jim připadat, že podceňuji jejich inteligenci. Jsou ovšem i lidi, co ji klidně vypijí... (Ne, to není náš případ, to byl nějaký jedinec z „civilizované Evropy”...)

K snídani jsem si dával pravidelně nudle. Široké, tenké, krátké i dlouhé, s česnekem (či čím) i s bambusem, s praženými arašídy, s grilovanými párečky, s ančovičkami... Jen poprvé jsem si na ně dal „Chilli with anchoviches” — a rovnou dvě lžíce... Kdepak. To co v Čechách nazývají kuchaři „chilli” je proti tomu dětská výživa!

Zajímavé jídlo byly takové placky, nazývané bůhvíproč „ručně dělaný chleba”. Kuchař vyválel plát těsta, ten několikrát přeložil (jako když se dělá lístkové těsto) a poválel a nakonec ho opekl na horkém plechu. Vypadalo to jako langoše, ovšem bylo to měkké, slané a trochu mastné. A dobré. Na recept jsem se neptal, ale podle chuti bych to tipoval na velice jednoduché těsto z mouky, tuku a soli.

Další ovoce a zelenina: Malajské melouny, které jsme jedli, byly sice červené jako ty naše, ale tak nějak nesladké. U kokosových ořechů mě nejvíc zaujala jejich sklizeň a pak to, kolik relativně malý kokos váží. O durianu jsem se už zmiňoval...

Zdravotnická vsuvka: V rámci prevence jsem první dva dny každé jídlo spláchnul hltem fernetu, jenže pak jsem si řekl, že případný průjem je lepší eventualita než teplý fernet, a na desinfekci jsem kašlal. A šlo to i bez toho a žádné střevní potíže jsem neměl... Manželka desinfikovala pilněji — a měla je! Asi záleží na štěstí a odolnosti organismu.

A ještě pár kulinárních drobků: Jídlo v letadle Malaysia Airlines na lince mezi Vídní a KL je podezřele dobré, rozhodně lepší než jídlo z některých fastfoodů. U McDonald's v Malajsii stojí hamburger za pendrek. Jo a manželka silně lituje toho, že v Čechách zatím nenarazila na Starbucks.


Čili závěrem: V Malajsii se dá velmi slušně za přiměřené peníze jíst v restauracích a rozhodně doporučuju toho využít. Mimo jiné i proto, že s lančmítem v kufru by vás asi vyhodili už na letišti.