Tak jsem někde četl, že nákupy pohánějí naší ekonomiku mílovými kroky kupředu. Ánžto mi pochopitelně na takových věcech záleží, vydal jsem se napomoci národnímu hospodářství a navštívil cizácký obchod s kočičím jménem a s nábytkem. A pochopil jsem, proč nerad nakupuji.

14:55 — 15:03 Příjezd k novému obchoďáku, parkování, vstup dovnitř.

15:04 — 15:09 Rozhlížení se v přízemí, dobrý pocit z obrovského sortimentu a přijatelných cen

15:10 — 15:30 Cílevědomé a plánovité vyhledávání a nalezení potřebného nábytku

15:31 — 16:02 Nalezení ještě jiného nábytku, lepšího a levnějšího, než původně zvoleného. Přesun do druhého patra (první patro mě nezajímá, tam nemají nic co bych potřeboval).

16:03 — 16:27 Nalezení naprosto skvělé šatní skříně za výbornou cenu, prostě dokonalost, navíc šatní skříň potřebuji. Hurá hurá!

16:28 — 17:09 Vyřizování nějaké kreditní karty a úvěru či co, strašně dlouho to trvá. Pán za stolkem, který mi radí jak zařídit formality je nicméně fundovaný a chová se slušně a příjemně. Jsou to ale paradoxy — když jsem měl peněz málo a úvěr by se mi hodil, tak to nešlo. Teď, kdy bych mohl zaplatit i v hotovosti, si to zařizuji. Ale když už tam jsem... ta kreditka se mi může hodit kdykoliv a kdekoliv...

17:10 — 17:37 Vyřizuji kupní smlouvy na 4 kusy nábytku, některé drobnosti, které budu platit v hotovosti házím do košíku a směřuji k pokladně. Přeci jenom jsem zde už nějak dlouho na můj vkus.

17:38 — 17:39 Zaplacení, na nějakou blbinku co jsem chtěl koupit v hotovosti neznají kód, tak jim to tam nechávám a jdu k výdeji zboží.

17: 40 — 17:41 „Ano, vše v pořádku. Počkejte si tady, výdej zboží může trvat až půl hodiny.” Chápu. Mají toho hodně, prodejna je v záběhu, jisté organizační zmatky se dají předpokládat. Vytahuji časopis a krátím si půlhodinku čtením. Odolávám pokušení koupit si předraženou kávu.

18: 11 Už jsem měl být na řadě a pořád nic. Navíc mám dojem, že někteří zákazníci, kteří přišli po mně, už byli obslouženi.

18:12 — 18:39 Čekám už příliš dlouho a začíná mě to tady *cenzurováno*. Časopis je přečtený a nemám co dělat. Kdybych věděl, že to bude trvat přes hodinu, tak bych si zajel naproti do obchoďáku pro ledničku, mikrovlnku a rychlovarnou konvici. Takhle jsem jen čekal a nevyřídil nic.

18:40 „Prosím vás, nezapomněli jste na mně? Čekám tady už hodinu a lidé, kteří přišli až po mně už dávno odešli i se zbožím.”
"To není možné, podívám se na to."
Následuje diskuse, během které se dozvídám, že na mě zapomněli a že se moc a moc omlouvají. Dostávám poukázku na kafe zdarma s ujištěním, že „to zboží dostanete hned, hned to bude, fakt okamžitě.”

18:41 — 18:56 Dopíjím kafe a pořád nic.

18:57 — 19:11 Pořád nic.

19:12 Už jsem fakt nasraný. Ne *cenzurováno*, ale nasraný. „Tak co s tím bude, už tady čekám hodinu a půl!” „Nojo, hodinu a půl, nezlobte se... ale, my to tady nějak nemáme nebo co...” Prostě na mně zase zapomněli!
"Tak to ne. Zrušte to, já vám tady nebudu pro blázny. A koukejte se postarat o to, aby ten nákup byl zrušený kompletně, včetně úvěru u banky!"

19:13 — 19:20 Paní mě odvádí do oddělení reklamací. Nevím proč, já přece nic nereklamuji. Po pěti minutách čekání chci zavolat nějakého nadřízeného, pokud možno ředitele, majitele, předsedu představenstva, to je jedno, hlavně když to bude někdo kdo má nějaké pravomoci...

19:21 Přichází mladý úspěšný kravaťák s televizním úsměvem a naučenými frázemi. „Co si přejete? Jak vám mohu pomoci.” Zasvětím toho panáka do problému. „Kvůli nákupu tady jsem si půjčil větší auto. Najel jsem spoustu kilometrů navíc a budu je platit. Kdybych jel do IKEy, tak to mám o 50 kilometrů kratší! Čekám tady na výdej zboží přes hodinu a půl. Mohl jsem za tu dobu zařídit spoustu věcí. Zrušte celý nákup, zrušte půjčku u banky, a spolehněte se na to, že mě tady už nikdy neuvidíte.”

19:21 — 19:22 Kravaťák nasprintuje do skladu a obratem přijíždí s vozíkem plným nábytku. Pak že to nejde. Nechápu, proč se musí na výdej čekat.

19:22 — 19:27 Nakládání nákupu do auta, odjezd.

Celkový čas strávený jen nákupem (ne cestou): 4 hodiny a 32 minut.

Do obchoďáku jsem šel s tím, že nechám předsudky doma. Vše dopadlo jinak.

Může se mi někdo divit, že nesnáším nakupování a když to jen trochu jde, tak se této činnosti vyhýbám?