Třetí a závěrečný díl „malajské trilogie”, tentokrát na téma „Kytičky, zvířátka a vůbec”.

Ačkoli jsem nechtěl, tak se mi durian dostal do obou předchozích dílů a bohužel bude asi i v tomhle. Tak si to radši odbudu rovnou na začátku: „V Malajsii asi roste i durian”.

Tak, to by bylo. Teď něco veselejšího a voňavějšího...

Druhý den jsme dopoledne odletěli z Kuala Lumpur na ostrov Tioman. Tedy — mysleli jsme si, že odletíme dopoledne... Letadlo mělo odlétat v 10:40, v 10 proběhl check-in a čekali jsme. V poledne jsme stále čekali. Čekali jsme ještě v jednu odpoledne, a to nějaký Švéd už nevydržel a ptal se personálu... A protože se Švéd ptal, tak to bylo letišťákovi blbý a předstoupil s veřejným prohlášením. Že se jako omlouvají, ale že stroj má technické problémy a buď poletíme za hodinu, nebo že kolem čtvrté může z jiného ostrova přiletět jiné letadlo...

Ve dvě jsme pořád ještě čekali a pak v půl třetí přiletělo letadlo. Báječný stroj DASH7. Úplně nejlepší na něm bylo, že se chvíli po startu objevila uvnitř trupu nad okýnkama bílá mlha, což jednomu na klidu nepřidá... Ale doletěli jsme dobře.

Na Tiomanu jsme vylezli z letadla, zaplatili poplatek na udržování korálového útesu (pět RM, tedy asi 35 korun) a sedli jsme do autobusu. Teda — do tohodle stroje. Sedím, koukám, vpravo byla nějaká tůň a v ní cosi plavalo. Cosi plazovitého, byla vidět jen hlava a celé to bylo tak 20 metrů daleko... říkám si: „No to je pěkný. Tropickej ráj a maj tu krokodýly!”

První, co jsme po ubytování zjistili, bylo to, že sdílíme stejné místo s rodinkou gekonů. Malý gekonek nám seděl na dveřích a po pravdě řečeno — nevšiml jsem si ho, až když jsem chtěl odemknout a on mi přeběhl okolo zámku...

No nic. Gekony máme rádi a když jsme pak objevili několik felsum na blízké zdi, tak jsme si je se zájmem prohlíželi. Jenže večer, když jsme šli na večeři do té místní restaurace, tak jsme šli přes most. A já si všimnul, že se pod mostem ve vodě něco hýbe. Říkám manželce: „Hele, to je ono!” Manželka: „To ale není krokodýl, to je had!”

Mezitím to připlavalo blíž a já povídám: „Hele, má to kulatý tělo, to bude asi nějaká želvička...”

Jenže pak to připlavalo až k nám a manželka říká: „Žádná želvička! Fuj! Dyk je to nějakej velkej hnusnej ještěr! Teda s tímhle tady nebudu! Jestli to bude i u naší chatky, tak jedu domů!” atd.

Byl to opravdu ještěr, konkrétně varan skvrnitý, (což je sice jeden z největších varanů, ale hnusnej dle mého není). Správně jsem ho otipoval na varana, naštěstí jsem o něm nic moc nevěděl, tak jsem řekl manželce: „To je vodní živočich, ten ven nevyleze...”

Druhý den jsme zjistili, že ta samá potvora žije kousek od naší chatky a třetí den jsme ji viděli i na suchu. Snažil jsem se ještě tvrdit, že jde určitě o býložravce, jenže mi už nebylo věřeno. (Zato mi bylo věřeno, když jsem říkal: „Výlet do džungle? Vždyť tam bude ještě větší dusno než tady, budou tě švihat do obličeje všelijaké rostliny, divný hmyz tě bude obtěžovat a bůhví co tam bude za zvěř, když tady jsou tihle varani!” — to zabralo! Pak jsme se dozvěděli, že nás už nic horšího potkat nemohlo, tedy kromě moskytů a krajty...)

Tihle obrovští (asi metr a půl i s ocasem) varani nás provázeli celou dobu pobytu na Tiomanu. Poslední den jsme před odletem seděli na letišti (opět zpoždění...) a po ploše si to rázoval tenhle ještěr — neohroženě směrem k nějakému křoví. Z křoví najednou vyletěl pták a začal křičet a na ještěra útočil. Ten se jen oháněl hlavou a neomylně pokračoval dál — asi šel na vajíčka nebo na mláďátka. (Ivo A. Bendu by z toho nejspíš kleplo!)

Na ostrově byly k vidění ještě nějaké opice — že by makak? — a ptáci. Spousta koček a pár oslů. Za celou dobu pobytu jsme neviděli jediného psa — když si uvědomím, kolik lidí tady má psy, tak je to docela nápadné. (Vsuvka pro WD: Vůbec jsem neviděl žádný hroši!)

Všelijakých rostlin, květin a bejlí bylo všude nepřeberně. Nejsem botanik, takže je nedokážu zařadit. Jediné co jsem poznal byla kokosová palma (protože na ní rostly kokosy) a kroton, protože ho máme doma v květináči. Jinak bych vše zařadil do druhů „jiná palma”, „palmička”, „nějaký roští”, nějaký kvítí", „něco zelenýho” a „něco na způsob bambusu” — případní zájemci mohou vyhledat obrázky v galerii a určit, co jsem to vlastně viděl.

A podmořský život? Ježovky, korály, ryby, jiný ryby, ještě jinačí ryby, malinkatí (50cm) žraloci a sumýši. Fujtajbl... Neznám blbější a hnusnější zvíře než je sumýš... Leží si to na dně a vypadá to jako okurka salátovka nebo jako — ehm — hovno (to nejen tvarem, ale i barvou).

Čímžto jsem se nenápadně dostal na konec vyprávění a navíc jsem i zveřejnil odkaz na galerii obrázků, takže si mé suché vyprávění můžete proložit obrázkama.

Ještě pár postřehů:

Zarazilo mě, jak často spolu Japonci mluví anglicky, a to i v rodině (rodiče s dětmi apod). „Dady, dady... luk... fiš, fiš, fiš!!!” řval třeba malý Japonec na tatínka...

Jedenáct a půl hodiny v letadle je snesitelných, pokud máte místo na nohy (my měli) a pokud máte co dělat (palubní interaktivní systém je skvělá věc). Krom toho můžete koukat z okýnka na zem. (Moje žena pravidelně skřípala zubama, když jsem jí říkal: „Hele, podívej se, Alpy jsou pěkně vidět” nebo „Je pod náma Frankfurt” nebo „Hele, támhle jsou pěkný ostrovy” a říkala: „Já už v letadle letěla a Alpy jsem viděla, tak se dívej sám a nech mě...” Tentokrát jsem ale pronesl před odletem řeč. Povídám: „Čeká nás daleká cesta. Poletíme přes hory, pouště, oceány, uvidíme Kaspické moře, uvidíme města v Indii i ukrajinské celiny...” Manželka nechápala, ale já pokračoval: „...takže až ti řeknu PODÍVEJ SE DOLŮ, tak nebudeš ofrňovat a podíváš se, protože něco takovýho už neuvidíš!” )

A doufám, že jednou aerolinky zavedou, jako zavedly nekuřácké lety, i lety „bezdětné”. Milerád si připlatím. Já vím, ty děti za to nemůžou... můžou za to někteří rodiče! Jako třeba ta paní, co jen seděla a tupě se usmívala, zatímco její čtyři děti řvaly, lezly po ní a ostatních pasažérech, houpaly se na sedačkách a vůbec prováděly podobná alotria. A protože ptát se pasažérů „Paní, jsou vaše děti vychované a klidné, nebo to jsou frackové, co budou celou dobu vřískat a obtěžovat?” nelze, tak holt paušálně — „Na této lince není dovoleno kouřit a cestovat s dětmi do dvanácti let”.

Na cestu zpátky jsem se proto vybavil a když vedle začala řvát nějaká holčička, tak jsem prohlásil: „Hned jak roznesou jídlo, tak si dám Hypnogen. Mě nenasereš!” Jak jsem řekl, tak jsem udělal — snědl jsem jídlo a před dortíkem jsem polknul prášek. A od Bangkoku po Kavkaz jsem o ní nevěděl!

Jo a ještě něco — největší dobrodružství není cesta do cizí země. Největší dobrodružství, nervy a napětí čekají člověka až na letišti po příletu, když stojí u takového toho pásu s kuframa.

Tak — šťastnou cestu všem!