Ještě dnes se hrůzou otřesu, když si vzpomenu, jaké trauma mi v kdysi způsoboval můj jídelní zvyk. Myslel jsem, že příkoří zvané „ty to nechceš — já si to tedy vezmu” se dělo jen mně, ale koukám, že i někteří jiní prošli touto děsivou životní zkušeností.

Jako dítě jsem pochopitelně měl jídla oblíbená a neoblíbená. To mi zůstalo, i když se časem se některé dříve nepoživatelné pokrmy staly oblíbenými — třeba rajčata nebo špenát.

Jedním z oblíbených jídel bylo ( a stále je) kuře. Pečené kuře. A s tím byly hlavní problémy.

Já totiž měl, a stále mám, zvyk nechávat si ty nejchutnější kousky na konec. Takže například u ovocných knedlíků jsem nejprve snědl samotné knedlíky a na konec si nechal ovoce s tvarohem.

A u toho kuřete jsem si na konec nechával krásně propečenou kůžičku. Můj postup byl následující: nejprve jsem křupavé kousky oddělil a dal stranou. Pak jsem snědl brambory a maso. To mi připadalo jako cosi bez chuti, co má jediný účel — zaplnit žaludek. A nakonec jsem si nechával ta nejlepší sousta a labužnicky je vychutnával.

Problém ovšem nastával, když mě někdo viděl při jídle, což bylo skoro vždy. Dítě je totiž mimořádně nesvobodný tvor, kterého pořád někdo sleduje.

Dospělý (nebo vrstevník, to je jedno) viděl, že jím brambory a maso, přiskočil, a se slovy „ty tu kůžičku nebudeš? Tobě nechutná? Tak já si ji tedy vezmu!” se mi začal rýpat v talíři.

Dělo se to hlavně doma, ale ani školní jídelna nebyla zcela prosta od spolužáků sápajících se po chutném žvanci.

Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může sníst to nejlepší hned, a takovou tu jídelní „vatu” si nechat na později.

A přestože se mi davy lidí snažili ukrást z talíře nejchutnější části kuřátek i jiných poživatin, zvyk nechávat si to nejlepší nakonec mi zůstal.

Jen se musí správně odhadnout porce. Není totiž nic strašnějšího, než když vám na talíři zbude ta největší delikatesa a vy už nemůžete.

Dnes jsem zjistil, že kolegyně v práci měla úplně stejné zvyky a zkušenosti ohledně nechávání si nejlahodnějších kousků na konec a odhánění dotěrných spolustrávníků.

Takže v tom nakonec nejsem sám, jak jsem se obával.