Dnešní díl naší tradiční soutěže „Lapni pošuka” zahájí zpěvem písně „Pojď, ukážu ti své centrální plánování, v žáru mé vášně pro přerozdělování shoříš...” sbor kastrátů ze Strakovy akademie. Ale teď něco naprosto jiného: Rozhovor o blogování s novinářem Milošem Čermákem.

Hlas (Eric Idle):Miloš Čermák, tento E. E. Kisch české internetové publicistiky, se nebojí ožehavých témat a podobně jako třeba buddhista, hacker, novinářský Rasputin a prudipes Jiří X. Doležal neváhá poznat to, o čem píše, na vlastní kůži. V minulosti byl například majitelem hanbatých stránek. V současné době se věnuje jistému fenoménu takříkajíc s plným nasazením. Nehledě na možná nebezpečí směle pronikl mezi bloggery, nebál se na vlastní kůži poznat účinky blogování a pravidelně se vrací zpět, aby přinesl zprávu z míst, která byla předtím nezmapovaná a tajemná. A tak, stejně jako Honza Šibík, i Miloš Čermák neváhá dát svůj život všanc a vystavuje se účinkům blogování. Každý týden pak informuje o svém bádání na stránkách Reflexu. Poslední zprávy hovoří dokonce o tom, že Miloš je už jen kousek od velkého úspěchu — hodlá sepsat Manifest Blogování!

Redaktor (John Cleese): Pane Čermáku, skutečně jste se stal bloggerem?

Čermák (Michael Palin): Ano, jsem jedním z nich. Poté, co jsem se dozvěděl, že blogy existují, jsem si uvědomil onu sílu tohoto nového paradigmatu, sílu sdělení a výpovědi o světě, nahlíženého prismatem subjektivna. Dlouho jsem blogy a bloggery sledoval a studoval zvenčí a i když jsem nasbíral spoustu zajímavého a objevného materiálu, tak mi stále bylo jasné, že se musím stát jedním z nich, jinak nepochopím ten pocit „být bloggerem”.

Jak jste se tedy stal bloggerem?

Založil jsem si blog. Tedy, já už měl nějaké stránky předtím a zveřejňoval jsem na nich odkazy, co mě zaujaly, ale to nebyl blog. Rozumíte, blog je to ve chvíli, kdy se tomu začne říkat blog — ale myslím, že tohle nepochopí nikdo, kdo není bloggerem.

Takže založením blogu jste se stal bloggerem?

Ne, ne, tak rychle to nešlo. Založil jsem si svůj blog, poprvé jsem si blognul, ale cítil jsem, že jsem teprve na kraji něčeho velikého. Napsal jsem ještě několik příspěvků a stále jsem se pozoroval, jestli zjistím nějaké změny v chování. Jenže pak to najednou přišlo, zničeho nic, jak blesk z čistého nebe. Byl to nevyslovitelný pocit, takový ten okamžik prozření, okamžik velkého AHA!, něco jako když kolega Doležal dosáhl po dvanáctém jointu v restauraci U Nudle osvícení... Najednou jsem si uvědomil, že není Blogu kromě Blogu a že jsem blogger se vším všudy! A stejně jako si kolega JXD po svém osvícení založil v Reflexu rubriku „Buddhistická hlídka”, tak i já jsem hned druhý den volal Bílkovi a povídám mu: „Petře, musím si založit Blogohlídku!”

A co na to šéfredaktor Petr Bílek?

Souhlasil. Myslím, že to cítil ve vzduchu a že už delší dobu tušil, že něco takového musí přijít... Navíc je to velmi chápavý člověk a myslím, že se dokáže vcítit do pocitů redaktora v podobné životní situaci.

Jak se vaše bloggerství projevuje?

Velmi se mi zostřilo vnímání blogu, zkrátka jsem začal bloggerství vidět za vším. Dokáži myšlenkami na blogování nebo řečmi o něm strávit dlouhý čas. Dokonce i v situacích, ve kterých jsem si dřív říkal např. „Jak tu asi chutná jídlo?”, „Do toho bych nikdy nevlezl” nebo prostě jen „Týjo, to jsou kozy!” si dnes říkám: „Odsud by šlo blogovat”, „tohle musím blognout” a „týjo, to je blog!” Celý svět teď vlastně vidím jako blogger, ráno vstávám jako blogger, večer jako blogger uléhám a v noci spím zdravým bloggerským spánkem — tedy pokud moje deka neudělá blogroll. Chachacha. To byl takový bloggerský žertík, promiňte...

A — aha. Čistě pro zajímavost — máte ještě nějaké podobné bloggerské žertíky?

Jistě. Například: Víte proč papež nechce blogovat? Protože se bojí RSS, myslí že to jsou Rafinované Satanské Svody. Chachacha... Rozumíte? RSS! Chachacha.

To je, ehm, vskutku povedený bloggerský šprým... Ha ha.

Nebo i spousta jiných, například tenhle: (odmlčí se...) A to rozhodně nejsou všechny!

Také vydařený. Ale pojďme dál: Vy jste začal blogovat, stal jste se bloggerem a dokonce i o blogování učíte...

Ano, je to tak. Spousta lidí si myslí, že bloggeři píšou prostě jen to, co je napadá, a že píšou pro zábavu, protože je to baví. Tak tomu ovšem není! Bloggeři si uvědomují, že svým blogováním vlastně boří klasické představy o internetové publicistice. Uvědomují si, že přinášejí subjektivní výpověď o světě, necenzurovanou a záměrně neobjektivní, aby touto výpovědí přispěli do barevné skládačky názorově pluralitní komunity, jakou blogosféra je. Blogování je ovšem natolik závažná a zásadní činnost, že ji nelze nechat na naturščicích, neškolených amatérech, jak tomu bylo doteď. Ti sice odvedli svůj díl práce, ale chybí jim třeba to uvědomění. Představte si, že dodnes existují bloggeři, co blogování neberou vážně! Třeba při psaní vůbec nenahlížejí své počínání v kontextu bloggingu jako takového a je jim naprosto jedno, že se podílejí na něčem velikém a novém. Já pak o takových blozích musím napsat a počínání jejich autorů vysvětlit z bloggerského hlediska, aby dotyční pak zpětně pochopili, co vlastně dělají. Někteří zase vůbec nesledují to, o čem píšou ostatní bloggeři! Nebo nám, a to je nejhorší, neodkazují! Napíšou třeba článek, kde není jediný odkaz! Což je trestuhodná nedbalost! Nyní je třeba, aby se blogování ujali profesionálové. Takoví, kteří budou vědět, co je to blogspot, co je to trackback, jaká je etika a hygiena odkazování či citování, dokáží vyjmenovat všechny syndikační formáty a budou vědět vše podstatné o historii, sociologii a psychologii blogování či o bloggerských rituálech.

Bloggerské rituály? Můžete nějaké zajímavé uvést?

Jistě, milerád. Například když něco blognete a někdo blogne něco, v čem reaguje na vaše blognutí a odkáže na vás — jak my bloggeři říkáme „hodí tam link” — tak vy k blognutí doblognete to, že on blognul svůj pohled na to, o čem jste blognul sám, a blognete link na to jeho blognutí. A naopak, pokud reagujete blognutím na něčí blognutí, tak blognete i jeho permalink a k jeho blognutí hodíte link na své blognutí, nebo použijete trackback. Uznejte sám — něco takového nelze svěřit do rukou laikům!

To ne. Jak tedy výuka takových profesionálů vypadá?

Přednáším studentům o tom, čím jsou blogy nové, neotřelé, progresivní či přímo kontroverzní. Mí studenti jsou tak teoreticky poučeni o tom, co to je blogerství, takže o něm dokáží zasvěceně dlouhé hodiny debatovat a poznají rozdíl mezi blogem a neblogem na první pohled. Ovšem i praxe je důležitá, proto jsem při cvičeních udělal odvážný krok: Mí studenti povinně blogují o jiných blozích, pozorují na sobě průvodní jevy blogování a tato svá pozorování si zapisují, a to je na tom to nejzajímavější, formou komunitního blogu! Takže vlastně blogují o tom, jak blogují o cizích blozích... Je to jako psát slohovou práci o psaní slohové práce na téma: „Cizí slohové práce”.

S tím, předpokládám, souvisí i onen zmíněný Manifest blogování...

Ano, na základě svých poznatků z blogování a poznatků svých studentů hodlám napsat zásadní práci, takové desatero blogování, podobně jako kolega JXD napsal pár týdnů poté, co mu ukázali portscan, svůj Manifest Hackerství.

Úžasné. Co chystáte do budoucna?

No, mám rozpracováno několik témat. Chtěl bych kupříkladu proniknout mezi lidi, co ve svém volném čase sestavují křížovky. Tato skupina je velmi málo probádaná, my nevíme nic o jejich rituálech, o jejich pravidlech, nevíme jak se tito lidé baví, vidíme jen výsledky jejich činnosti. Hodlám nejdřív proniknout mezi autory doplňovaček a hřebenovek a pak postupně i mezi další křížovkáře. Mým soukromým snem je ovšem zažít na vlastní kůži pocit autora spojených roháčků! A samozřejmě o tom napsat do blogu i do Reflexu...

Ano, ano, máte pravdu, autoři křížovek jistě také tvoří nevšední komunitu a inovují zcela zásadním způsobem pohled na čtverečkovaný papír! Můžete uvést ještě nějaká témata?

No, tak například hodlám prozkoumat lidi, kteří začínají své promluvy slůvkem „No, ...” Jak vidíte, už jsem na tom tak trochu začal pracovat a mám několik velmi zajímavých postřehů. Myslím, že bych o tom dokázal tak půl roku psát každý týden jeden fejeton. Ale mým největším snem a majstrštykem by bylo prozkoumat lidi, kteří nosí při práci s internetem pouze bavlněná trička. Poznal jsem, že bavlněnkáři, jak jsem jim začal říkat, dávají svým nošením bavlny najevo svou sounáležitost s ostatními členy této komunity. Nošení bavlny není o módě, je to o životním postoji...

Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů a doufám, že se s vašimi velmi zajímavými postřehy budeme na stránkách Reflexu setkávat co nejdéle a že dostanete víc prostoru, než je jen jedna stránka. Poslyšte ale, přeci jen vám na závěr něco řeknu: Na mne to působí celé dojmem, jako byste byl placen za každé použití slova „blog”...

Chachacha, kdepak, vůbec ne, blog blog blog!


Střih na hlasatele ve studiu:

A teď zpět k soutěži „Lapni pošuka”...

TITULKY
—————————


PS: Někdo by snad mohl nabýt mylného dojmu, že proti Miloši Čermákovi osobně něco mám, ale to by byla chyba. Miloše Čermáka obdivuji za jeho neúnavnou práci, kterou odvádí na stránkách Reflexu a díky níž si teprve plně uvědomuji, co to vlastně blogování je, kdo vlastně bloggeři jsou, jak mi neustálé psaní o blozích, bloggerech a zvláštnostech všeho blogového leze krkem a v neposlední řadě i to, že s bloggery, o kterých pan Čermák píše (nebo slečna Kera káže), se nějak nemůžu ztotožnit, ačkoli podle mnohých bych do té společnosti, kterou popisuje, měl snad patřit...

Veškeré výroky, citované v rozhovoru, jsou vymyšlené a předem se distancuji od jakýchkoli výkladů...

PS: Měl bych napsat, že mne příjemně překvapilo, jak skvěle pan Čermák tento článek „vzal” a i když jsem mu už děkoval mailem (a vysvětloval své pohnutky), tak mu za to děkuju ještě jednou — a veřejně.