V neděli jsem se vypravil vzhůru. Jako dítě jsem chození po horách nesnášel, teď mě to baví. A jak se na to dívá mé lepší a mé horší já? Malé sportovní zamyšlení na konec.

*****
1) Samozřejmě jsem zaspal. Takže do hor vyrážím později, pochopitelně že nic nestihnu.
Po příjezdu do Pece zjišťuji, že není možné zaparkovat ve vesnici (Pec není žádné město ani městečko, ba ani městys, ale prachsprostá vesnice), pokud tedy nechci platit. Vracím se a parkuji tedy před osadou.

Cesta na vrchol vede překvapivě pořád vzhůru. Cestou míjím nějaké informační středisko nebo co, koukám do mapy, která tam je k dispozici. Přiběhne informátor, zjišťuje kam jdu a kudy a praví, že zpět u auta budu krátce po sedmé hodině. Hahaha. Jak to může vědět? Vždyť ani neví, kde se jak dlouho zdržím, jestli si někde dám oběd a podobně. Schválně schovávm časoměřič do baťůžku.

Kdo vymyslel tyhle pitomé cesty nahoru? Takový krpál! Začíná poprchávat, funím jak hroch. Nejhorší na klikatých cestách do kopce je, že když už myslíte, že jste úplně nahoře, za zatáčkou zjistíte, že ten opravdový výšlap vás teprve čeká.

Nakonec jsem se doplahočil tam, kde víří výři, a dal si oběd. Číšníci arogantní (to je na horách asi pravidlem), jídlo a pivo předražené.

Po cestě dále, za značkou „zákaz jízdy na kolech” potkávám kromě pěších i bicyklisty, asi neumí číst, idioti. Mimochodem — turistů je překvapivě málo, to jen ukazuje, že jsme národ líných mamlasů, kteří než aby vyrazili do přírody, tak se někde válí.

Zajímavé je, že se zde udrželo ještě trochu sněhu. Což znamená jen to, že léto stojí za pendrek, když je taková zima.

No nebudu to zdržovat, nahoru jsem se nakonec vydrápal, i když závěrečný úsek cesty byl pro mě drsný. Rozhled nic moc, trochu pod mrakem, Polsko (nedávno ještě Německo) bylo vidět o dost lépe než knedlíkožroutsko.

Nakonec jsem šťastně dorazil k autu. Kousek po sedmé...

2) Pořádně jsem si přispal. Takže jsem odpočatý, budu mít více energie a třeba toho více stihnu. V Peci to mají dobře vyřešené, aby každý neparkoval v centru, tak je k dispozici velké parkoviště před vjezdem do obce, a navíc zadarmo.

Těším se na pořádný výšlap. Po rovině se doma nachodím dost, tak vzhůru vzhůru. Po cestě míjím informační středisko, ochotný pán se ptá, kam jdu a kudy, a předpovídá, že zpět u auta budu krátce po sedmé. Netuším jak na to přišel, vždyť neví, jestli se někde nezdržím, nebo jestli budu (nebo nebudu) obědvat a podobně. Schválně schovávám mobil do baťůžku, abych se nerozptyloval koukáním na aktuální čas.

Tyhle cesty nahoru, to je paráda! Není nad to, výšlap si pořádně užít. Jeden má alespoň pocit, že dělá něco pro zdraví. Krásné na těch horských cestách je to očekávání, pořád nevíte, jestli už jste nahoře nebo jestli vás výstup ještě čeká.

Nakonec jsem dorazil do výřího sídla a dal si vynikající oběd. Turisti trochu natvrdlí, pořád otravují číšníky s hloupými otázkami (pár přede mnou se čtyřikrát ptal, jestli si mohou dát jídlo na chodbě a číšník čtyřikrát slušně odpovídal, že ne), jídlo a pivo má cenu přiměřenou výšce, už jsem měl dražší a horší.

Mezi Luční a Studniční horou je přísný zákaz jízdy na kole. Takže mě příjemně překvapilo, že asi jen tři velocipedisté toto omezení nerespektovali. Turistů nebylo mnoho, patrně všichni jeli k moři nebo prostě k vodě.

Představte si, že podél cesty byly ještě zbytky sněhu. Taková sněhová pole 50 x 100 metrů. Nádhera, lidé se koulovali začátkem července.

Abych nezdržoval, vyšplhal jsem nahoru, i přes náročnější závěr cesty. Rozhled byl dobrý, občas vadily mraky, ale člověk nemůže chtít pořád ideální podmínky. Na druhou stranu nebylo vedro a nepršelo, jen chvílemi poprchávalo, ale opravdu málo.

Cesta zpět vedla krásným lesem a u auta jsem byl krátce po sedmé.
*****

Na mnoho kopců je možno dopravit se více způsoby. Osobně dávám jednoznačně přednost pěšímu výstupu před lanovkou. Mám totiž pocit, že jsem něco dokázal, i když jde „jen” o výstup na Sněžku, nebo na jakýkoliv kopec.

Co se týče sportovců, tak začínám obdivovat horolezce. Takové ty, kteří vylezou třeba na osm tisíc metrů vysokou horu bez dýchacího přístroje. Vůbec nechápu, jak to dokáží. Nebalení do spousty oblečení, s sebou různá lana a cepíny, všechno něco váží, do toho vichr a zima, opravdu smekám. Tím nechci říct, že bych měl potíže se Sněžkou, nebylo to nic hrozného, nahoru vylezou i děti. Ale něco jiného je 1602 nmetrů a něco jiného 8848.

A co ten nadpis, kde je údaj „1419” metrů? Ano, má to smysl, koukám, že modří už vědí...