Možná by měl na konci toho titulku být otazník, ale když tam není, můžete to brát jako varování před mými názory: „Pozor, jste-li levicového zaměření, můžete následující text považovat za fašistický”.

Předkládám k zamyšlení následující úvahy, inspirované událostmi posledních dní. Pokud jsou mé názory opravdu fašistické, jak mi sdělil jistý „antiglobalistický bojovník” při diskusi po ICQ, tak jsem, co se dá dělat, fašistou. Ale v takovém případě se za to označení od podobných lidí naprosto nestydím!

...

Je snad fašistické myslet si, že lidé, kteří ze své země odejdou do jiné, by měli přijmout kulturu a zvyky svého „nového domova”, měli by se učit tamní jazyk a měli by se chovat podle zvyklostí domorodců? Když odejdu do USA proto, abych tam žil, tak se budu učit jejich jazyk, budu se snažit pracovat a dodržovat jejich pracovní zvyky (i když nad nimi občas kroutím hlavou), budu se svými sousedy slavit čtvrtý červenec a mé děti budou chodit do amerických škol, aniž bych si připadal, že nějak „zrazuji svou původní vlast”. Odejdu-li na Island a narodí-li se mi tam dcera, bude se jmenovat třeba Sorge Arthurdóttir, nebo trochu exotičtěji třeba Martina Arthurdóttir — rozhodně ne „Dentová”. Opravdu jsem přesvědčen o tom, že coby člověk, který hledá jiné místo k žití, nemůžu po ostatních v tomto novém místě chtít, aby se naučili můj jazyk, aby přejali moji víru, moje svátky a moje zvyky. A pokud bude v mém novém domově něco, co bude odporovat mému přesvědčení, budu muset změnit buď přesvědčení, nebo domov. Nemůžu přeci odejít do ciziny a tam trvat na tom, aby vypadala stejně jako země, ze které jsem odešel — pokud ovšem nejsem kolonista.

Jsem přesvědčen o tom, že se především imigranti z islámských zemí chovají často nikoli jako lidé, co přicházejí žít v jiném světě, ale jako lidé, co jej přicházejí změnit k obrazu svému, k obrazu svého světa. Je na místě klást si otázku: Proč tedy přišli? Přišli opravdu proto, že podmínky v jejich původních domovech jim připadaly nesnesitelné v porovnání s životem u nás? A pokud ano, proč se snaží zde žít stejným způsobem jako tam? A je naprosto legitimní požadovat na tuto otázku odpověď a nespokojit se s tradiční mantrou korektníků: „My jim ubližujeme!” či dokonce „můžeme si za jejich nenávist sami”. Je pak naprosto legální ptát se: „Proč tedy přicházejí žít do zemí, které nenávidějí? Chtějí v nich opravdu žít a koexistovat, nebo je přišli poškodit a změnit?”

...

Opravdu si myslím, že je cosi nerovnoměrného na tom, že Evropané, přijíždějící do muslimských zemí, musí (či by měli) dodržovat tamní zvyky, např. nelíbat se na veřejnosti či neopalovat se bez plavek (mohou pak být dokonce souzeni dle tamních zákonů), zatímco muslimští imigranti zde trvají na svých zvycích, např. nošení šátku u žen, svěcení pátku nebo v krajních případech i „vraždách pro čest rodiny” — a ohánějí se svými zvyklostmi, svou vírou či kulturou a tvrdí, že naše zákony jsou s těmito jejich hodnotami v rozporu a proto je podle nich nemůžeme soudit. Připadá mi to poněkud jednostranné — my bychom měli U NICH respektovat jejich zvyky a zákony a oni U NÁS vyžadují, aby nebyli našimi zákony souzeni a abychom respektovali opět my jejich zvyky? To je ta proklamovaná „rovnost ras a vyznání”? Já tvrdím, že přistoupení na podobný model soužití není „rozumný kompromis” a nevede k míru a rovnosti. Tvrdím, že je to naše slabost a jediný mír, ke kterému podobné ústupky vedou, je mír Chamberlainovský!

Proč to neotočit? Muslimové tvrdí, že by je pohled na nahou ženu urážel? Mě uráží pohled na ženu v čádoru a uráží mě vůbec jejich chování k ženám! K vlastním i k cizím. A pokud je to snad málo, pokud bych „měl respektovat jejich odlišnou víru”, tak tu veřejně prohlašuji: Uráží to moje náboženské přesvědčení! A chci, aby tito lidé zde, u mne doma, respektovali moji víru, jako já respektuji jejich, když jsem u nich doma! Je to snad pro multikulti věrozvěsty tak těžké k pochopení? Nebo budou tvrdit, že moje víra není hodna ochrany a úcty tolik jako jejich?

Jenže — jak mohu takto prosadit svou kulturu ve své zemi, když budu „svou” intelektuální elitou označen za netolerantního xenofoba, rasistu a dost možná i trestán za „podněcování nenávisti ke skupině obyvatelstva”? Kde mám tedy hledat prostor, a dnes snad už i zastání, pro svou kulturu, pro kulturu danou mi mou civilizací, když mě ona sama teď nutí, abych ji potlačil, ne-li přímo popřel, na úkor kultur cizích, přišedších? Když se dozvídám, že prosté trvání na své kultuře je nevhodné, že je šovinistické a že musím tolerovat jiné, leckdy mně nepříjemné, kultury? Což nikomu nedochází ten prostý fakt, že zatímco my se dobrovolně omezujeme na úkor ostatních, oni žádnou potřebu sebeomezení „na oplátku” necítí? Naopak, své sebeomezení berou jako „útlak”, naše jako „nutnost” a v podobném pohledu jsou podporováni našimi „multikulturalisty”, kteří žijí v přesvědčení, že naše civilizace je kvintesencí zla a že si zaslouží přinejlepším hluboké ponížení, když ne přímo zničení.

...

Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že „vývoz demokracie”, maskovaný „lidskými právy”, do muslimských zemí je zločin. Evropa ani Amerika nedostaly demokracii „zvenčí” ani „silou”, propracovaly se k ní postupným vývojem, a propracovaly (či vrátily) se k ní nejspíš proto, že odpovídá zdejší mentalitě a zdejší historické zkušenosti. Myslet si, že naše demokracie bude „sama od sebe” fungovat v religiózních zemích, které jsou ovládány silným klérem a bigotním náboženstvím, mi připadá zcestné, zločinné a v důsledku nebezpečné. Nechme muslimy, ať si vládnou jak chtějí, pokud dojdou k absolutistickému sultanátu, ať mají absolutistické sultanáty, nevměšujme se do jejich vývoje! Nečiňme jim to, co sami nechceme.

Jsem přesvědčen o tom, že „lidská práva” mohla být formulována a dodržována až na určitém stupni vývoje společnosti — konkrétně u nás to trvalo bajvočko čtyři tisíce let — a jejich prosazování v zemích, které jsou ve svém vývoji jinde, je zcestné. Humanrightisti hystericky ječí, když se dozví o tom, že někde v nějaké zemi byla ukamenována cizoložnice, organizují protestní či podpůrné akce a žádají „dodržování lidských práv” — a přitom sami nerespektují základní lidské právo: Právo na vlastní kulturu! Z jakého pověření, na jakém základě došli k názoru, že naše pojetí „lidských práv” je to správné a mělo by být šířeno do dalších zemí?

...

Opravdu si myslím, že „potravinová pomoc hladovějícím Afričanům” je druhá nejhorší věc, co může Evropa s Amerikou pro ně udělat. Jsem ochoten poslat hladovějícím Afričanům do Zimbabwe motyku, rýč, pošlu jim konev na zalévání, pošlu jim osivo, zaplatím jim vzdělání — ale nehodlám přijmout teorii, že je mou povinností dávat jim jídlo proto, že já ho mám a oni ne.

Nehodlám přijímat názor, že bych se měl cítit provinile za to, že mám co jíst a kde spát. Cítím lítost, soucit, solidaritu s nebožáky, ale nechci se a ani se nebudu kát či stydět za to, že se mám líp! Pomáhám trpícím, ale o tom, zda a komu pomohu, rozhodnu sám na základě svých subjektivních kritérií, nikoli na základě tlaku veřejného mínění nebo dokonce mínění nějaké názorové skupiny. Nemyslím si, že kritéria nějakých aktivistů jsou hodnotnější, kvalitnější nebo jen „pravdivější” než moje. Nepovažuji za svou hanbu to, že nepomůžu svými prostředky tam, kde si nějaká aktivistická skupina usmyslí, že bych měl pomoct, a nestydím se, když mě za to označují těmi nejhoršími nadávkami. Třeba tím „fašistou”.

Jsem přesvědčen o tom, že pocit studu za vlastní úspěch, bohatství, blahobyt či spokojený život, pocit provinění za to, že mohu jít kam chci, mohu si vzít koho chci, žít s kým chci, že mohu jít večer do kina a dívat se na film, pocit nepatřičnosti kvůli tomu, že mohu říkat co chci a mohu si myslet co chci, že všechny tyto „study” a „viny” jsou pouhým flagelantstvím, bičováním vlastních zad, snahou o zmenšení rozdílů, ovšem snahou zcela tupou a zcestnou.

...

A v neposlední řadě si myslím, že začíná být opět aktuální citát Winstona Churchilla: „Vybírali jsme mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme hanbu, máme i válku.”

...

Tak vybírejme, dokud můžeme!



PS: K tématu doporučuji knihu Oriany Fallaciové „Vztek a hrdost”. O českém vydání zatím bohužel nevím, pro získání hrubého obrazu mohu doporučit článek Christophera Caldwella Aféra Fallaciová (česky).

PPS: K tématu též Ondřej Šlechta — Zhoubný multikulturalismus a islámský fundamentalismus.