Jsou knížky, které jsem měl kdysi moc a moc rád. A když jsem nedávno šel kolem antikvariátu (může mě někdo poučit, jestli existuje také Kvariát, když už je jeho opak Antikvariát?) a viděl jednu z těch publikací ve výloze, neváhal jsem ani chvilku.

Jedná se o knížku Zavátý život. Napsal ji věhlasný paleontolog Josef Augusta a geniálně ji ilustroval Zdeněk Burián.

Je to knížka o pravěku. O tom, jak žila zvířata, vlastně prazvířata, v dávných dobách. Několik povídek z různých období, některé věnované dinosaurům, některé prasavcům, jedna také jeskynním medvědům a jejich neandertálským lovcům.

Jak jsem již uvedl, jako dítě, tak ve věku 8 až 10 let, jsem knížky od autorské dvojice Josef Augusta — Zdeněk Burian četl velmi rád. Líbil se mi popis různých dobrodružství, která prožívala prazvířata, jak spolu bojovala, jak přežívala nebo spíše nepřežívala. A obrázky jsou vskutku zlatým hřebem knih, dlouho jsem nechtěl věřit, že to nejsou fotografie (třeba fotografie, pardon, obrázek strašlivého Elasmosaura, který bojuje s ještě strašlivějším Tylosaurem). Viděl jsem později vyobrazení pravěkého života i od jiných malířů, ale pouze Zdeněk Burian vdechl svým obrázkům život. Prazvířata od jiných malířů a ilustrátorů jsou strnulá, bez duše.

Takže jsem si zakoupil Zavátý život, a po mnoha letech ho znovu přečetl. A byl jsem překvapen, kolika detailů jsem si dříve nevšiml.

Třeba už názvy povídek — vždyť to je téměř horor. Zavátý život, Jezero smrti, Smrtící bouře, Volání samoty, Vzbouřené živly, Dračí skála, Hořící step, Dvojí smrt, vymykají se pouze mírumilovní Lovci jeskynních medvědů.

Nebo kouzelná slovní spojení: ..."spěchala cestou, po níž před časem kráčely jejich nestvůrné matky."

V povídce Smrtící bouře, která popisuje život praslonů Deinotherií, nám autor dokonce přináší erotiku, romantiku a mravní ponaučení:

Bylo to její první mládě, živá a roztomilá památka na první milování, které před časem přišlo tak náhle a nečekaně jako jarní bouře a bylo krásné a teplé jak letní pohoda. Tak tohle jsem v osmi letech nějak nezaregistroval nebo co

Nebo Tu se pojednou objevil pod mohutným ořešákem její příští druh, mladý a silný samec, a bez hnutí pohlížel na samici.
Zmocnil se jí zmatek... ... ale cosi nevysvětlitelného ji připoutalo k zemi a vábilo k mladému samci. Ten zatím učinil několik kroků vpřed a zalit měsíčním světlem, zvedl chobot a toužebně zatroubil... ... přistoupil samec k samici, ovinul zlehka svůj chobot kolem jejího a tichounce stál... ... Pak už bloudili pralesem a houštinami neustále spolu.

No řekněte sami, kam se hrabe Petrarca a jeho Sonety Lauře I tuto pasáž jsem dříve nějak minul.

Ovšem co by to bylo za spisovatele naučné literatury, kdyby opomněl mravní poučení: ... Ale především vyžadovala (samice Deinotheria po malinkatém Deinotheriátku) poslušnost, neboť ta je pro každého tvora základem zdaru všeho učení.

Mimochodem, povídka končí smrtí malého Deinotherátka, v tom paradoxně spatřuji pozitivum této knížky. Totiž že autor netvořil líbivý kýč, ale vylíčil divoký praživot tak, jak asi opravdu vypadal, totiž drsný boj o přežití.

Ano, tuto knihu jsem měl moc rád. Ta mě přivedla k zájmu o praživot a prazvířata, díky ní jsem si rozšířil obzory i v oborech, o které bych jinak asi nikdy nezavadil. A co na tom, že jsem znalosti z této a podobných knih nikdy nevyužil. Přesto byly chvíle strávené nad popisem dobrodružství Ceratosaurů, Pteranodontů, Stegosaurů nebo Smilodontů a dalších prapotvor jedněmi z těch, na které vzpomínám nejraději.