Domluvím se rusky. Prostě je to tak. To, co jsem se učil na základní a střední škole ve mně částečně zůstalo a komunikace s rusky mluvícím jedincem mi nedělá problémy, pokud zrovna dotyčný neříká něco jako „davaj děngy, tavárišč!” Což se mi zatím naštěstí nestalo.

Zrovna nedávno na jedné mezinárodní akci došlo k situaci, že jsem potřeboval od jednoho Rusa něco zjistit. Na této akci byli lidé z celého světa, hlavním komunikačním nástrojem byla angličtina, ale proč nepoužít rodnou řeč toho, koho se ptáte, zvlášť pokud ji ovládáte? Rus rusky určitě uměl, to jsem zjistil když jsem ho slyšel mluvit s jeho krajany.

Přijdu k němu a ptám se ho rusky na to, co potřebuji zjistit. Rus pokývá hlavou, jednoznačně chápe, na co se ptám, a odpovídá mi mizernou angličtinou.

Vot intěrnacionalizm!

Všimli jste si, kolik lidí ruštinou pohrdá? Berou ji totiž stále jako jazyk okupantů. Mně tato jazyková dovednost nevadí, jsou situace, kdy jsem pragmatik. Ale že se za svůj jazyk bude stydit rodilý mluvčí, to mě opravdu zaskočilo.