pamprézoři a paňprésorky, též středoškolští profesoři, správně středoškolští učitelé... Aneb „Zavzpomínejte si na toho svého...”

Středoškolský profesor má v životě člověka zvláštní místo. Lidé se s nimi setkávají v době, kdy přestávají být (přinejmenším de iure) dětmi a začínají být (alespoň de iure) dospělými, v době teenagerské, a každý, kdo tato léta absolvoval, bude se mnou souhlasit, když napíšu, že — hodnoceny s odstupem — jsou jedny z nejzajímavějších.

A k nim setkání se středoškolskými profesory, alespoň pro určitou část lidí, patří.

Já osobně si z dob své základněškolní docházky pamatuju na pár učitelů: Hájková, Lešková, Choděra, Brzák, Marek, Ďuriková, Benešová, Hutterer, Janoušková, Laš, Haník. Přitom jen na pár z nich vzpomínám rád. Tuším že tak na tři... Vůbec — základka byla pro mne velmi hnusným obdobím. Nesnášel jsem ji.

Na gymnáziu to bylo jiné. Jiní spolužáci, jiní vyučující, jiný přístup... Tenhle článek patří středoškolským profesorům, na které vzpomínám rád a u kterých mám pocit, že mi „do života” něco dali — i když to většinou nejsou vědomosti, ale spíš chuť se učit a poznávat nové věci, mít o ně zájem...

Na prvním místě musím uvést paní Zdenu Vencourovou, naši třídní. I když jsme spolu často bojovali a neměla to se mnou lehké... Učila nás češtinu a byla to velmi noblesní paní. O jejím pozitivním vlivu svědčí nejen to, že jsem schopen naklást slova do věty tak, aby měla nějaký smysl, ale především to, že mám češtinu rád. A jedna hodina mi, bůhví proč, utkvěla v hlavě dodneška. Bylo to už po listopadu 89... Tenkrát přišla prof. Vencourová do hodiny a povídala nám, že ráno poslouchala rádio a slyšela, jak kdosi říkal cosi jako „o demokracii je třeba vést diskuse” a vyslovoval [demogracyji] a [diskuze]. A já si od té doby pamatuju nejen to, že je to tak špatně, ale dokonce obě slova vyslovuju tak, jak se vyslovovat mají. Dodnes si občas říkám, když slyším nebo čtu nějakou perlu: „Co by tomu řekla paní profesorka Vencourová?”

Druhá má oblíbenkyně byla paní Marie Kořínková, kterou jsme měli na občanskou nauku. Občanská nauka se posléze stala jakýmsi povídáním o filosofii a psychologii. Když probíhaly „slavné listopadové dny”, tak nás zvala slovy: „Nechte je tu řvát na chodbě a pojďte ke mně do kabinetu... Tam to proberem.” Tatáž paní profesorka mi pak, několik let po maturitě, vyprávěla, jak ji štvou její žáci. Vyprávěla mi to svým nezaměnitelným způsobem: „Vy jste byli hajzlíci, hádali jste se se mnou, a to jsem měla ráda, protože jsem viděla, že vás to zajímá. Dneska je jim to úplně jedno...” Taky jsem z jejího předmětu maturoval... Ráno před maturitou jsem paní profesorku Kořínkovou potkal. Vrhla se ke mně a vyděšeně mi povídá: „Co víš?” Já říkám: „Nic!” Ona odpověděla: „Jéžišmarja, to zas bude práce!” — a odešla do sborovny. Odpoledne jsem si vytáhl otázku číslo osm — „etika”. Sedl jsem si na potítko, přišla paní profesorka Kořínková a povídá: „Co o tom víš?” — „Nic moc, tak na dvě minuty...” — „Ty kluku pitomej! Tady leží slovník, přečti si to a pak to okecej!” Takže jsem okecával a okecával (každý kdo maturoval to zná), až jsem se, bůhví proč, dostal k tomu, zda je etické, když muž bije manželku. Na to zareagovala druhá přísedící a povídá: „No, chtěla jsem jít na vlak, ale tohle, to si tedy ještě poslechnu!”

Ta druhá přísedící byla naše učitelka dějepisu, paní Eva Koberová. Doufám, že jsem si její jméno vybavil správně... My adolescenti ji totiž nazývali „Samantha” — podle známé prsaté zpěvačky Samanthy Fox. A ačkoli jsem byl naprosto indiferentní k veškerým jejím snahám naučit mne letopočty koncilů a bitev, tak asi nějaký zájem o historii, či spíš historické kontexty, ve mně vzbudila... Sice se projevil až deset let po maturitě, ale nešť...

Tyto tři dámy mne vyučovaly předmětům, o které mám zájem dodneška. Neznamená to však, že bych jiné profesory a profesorky neměl rád... I na ně rád vzpomínám, i když si dnes z jejich hodin nepamatuju skoro nic a jejich předměty mě zajímají jen velmi okrajově...

Na paní Evu Rejnkovou, matematičku, paní vládnoucí mnoha neotřelými a nezapomenutelnými výroky, příkazy, zákazy a napomenutími: Nehudruj! — Nekmitej! — Kdo to tam klábosí? — Neklábos! — Novák má pětku, ale lepší — Jsou tam dvě skříně, v té prostřední to je — Dojdi se podívat před školu, jestli tam prší — Je to totéž, ale je to něco úplně jiného — Kdo to tady houká? a především slavné namátkou vybereme..., na což se vždy zvedl Novák (ano, ten s lepší pětkou). (Možná bych měl dovysvětlit pokyn nekmitej! Pamatujete se, jaký rambajz dělá dlouhé pravítko, šikovně vetknuté do lavice a rozkmitané prstem?)

Nebo na fyzikáře, pana Pavla Hercoga, na jeho ošklivý knírek, potutelný úsměv a na legendární past na šprty... (Z jeho hodin si pamatuju jen to, že se k rozkladu světla používalo cosi islandského, snad vápenec, a že při předvádění třífázového proudu v konfiguraci hvězda nám dlouho tvrdil, že středový vodič je nutný, dokud si nevyzkoušel, že nutný není.)

Na třetí z angličtinářek, paní Janu Kratochvílovou. „Holly je cesmína...” Cesmína? „No cesmína... neznáte cesmínu? Taková rostlina s tuhými listy... má to lístky jako... jako... no, trochu jako mahon...” Mahon???!!?!?

Na ruštinářku, paní Evu Řeřábkovou, která se mnou bojovala statečně, leč marně, což myslím pochopila ve chvíli, kdy jsem jí u tabule sdělil, že blagadarju svojej mámě k naroděnínam. Ještě že jsem měl to štěstí a neměli jsme ruštinu jako povinný maturitní jazyk. Myslím že si i ona sama oddychla.

Na tělocvikáře, pana Jiřího Bínu. „Kam jdete?” — „Dolů do krámu, pro něco k jídlu, nějaký limonády a tak...” — „Jak chcete... Ale kupte nějaký piva, večer bude žízeň!”

Na bioložku, paní Vlastu Hendrichovou... „Potřebujeme na laborky trochu cigaretového popela...” — „My, paní profesorko, dojdeme do hospody a vezmeme nějakej z popelníku...” — „No... počkejte... ale jo, jděte... A vemte s sebou Jirku Škodu, ten taky hulí jak fabrika!”

A last, but not least na pana Jindřicha Zítka, bezděčného komika, k jehož nejlepším kouskům patřilo předvádění toho, jak je při přistávání s letadlem nutno zatlačit knipl od sebe (předváděl to na kraji stupínku a flákl sebou do uličky mezi žactvo). Dalšími jeho nezapomenutelnými kousky byly například: Utahování kohoutku s vodou (skončilo uzavřením vody v celé budově školy), promítání (spálená promítačka) nebo vyslání spolužáka pro Centrofixy: „Kup dva černý, dva červený a dva modrý, tady máš padesát korun...” Když se dotyčný spolužák vrátil a předal požadované, tázal se pan profesor Zítko: „Kolik ti zbylo?” — „Nic. Doplatíte mi ještě šestnáct korun...” Pan profesor polknul, zamyslel se a povídá: „Podražilo. Ale co... Toto” — a zvedl Centrofix vítězoslavně nad hlavu — „je podstatné!”

Jo, abych nezapomněl... Profesor Zítko učil programování.

Těm učitelům (spíš učitelkám), co mne přitáhli (spíš přitáhly) ke svým předmětům, patří vřelý dík. A těm ostatním? Inu, děkuju jim samosebou taky, minimálně za snahu a za námahu, a rád na ně vzpomínám... I když se jim nepodařilo zrovna mne zaujmout, tak jsem se alespoň při jejich hodinách dobře bavil.

A na závěr bych chtěl připomenout starou pravdu, že „vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme to, co nás ve škole naučili.” A musím po pravdě říct, že většinu toho, co dnes vím a znám, jsem se naučil samostudiem...

Ale na příjemné vzpomínky na Zdenku, Indiánskou babičku, Samantu, Evičku, Harryho, Janu, Jirku, Vlastu, Jindřicha, Štěrmoje, bachyni, Konvalinu, Pařenu a další to nemá žádný vliv... Tak — na vaše zdraví, paňprésorky a pamprézoři!



(Ještě jedna malá omluva: Všude jsem napsal paní či pan, i když mnozí byli PaedDr., PhDr., RNDr. či Ing.)

PS čistě pro pořádek: Pojem „profesor” v tomto textu používám coby tradiční označení středoškolského učitele. Samosebou vím, komu titul profesor náleží, ale — ať zvedne ruku ten, kdo na střední škole neříkal vyučujícím „profesoři”...