Jsou zážitky, které vás poznamenají na celý život. Vzpomínám... je mi něco kolem deseti let a poprvé odjíždím na pionýrský tábor (i když nejsem pionýr).

Přijedeme někam do Jizerských hor, vybalíme si věci, najíme se, dospěláci mají nějaké kecy jako že co musíme dodržovat za příkazy a jak máme být opatrní, pak večeře a pak táborový oheň.

U ohně se sejde přibližně 40 lidí a asi 4 kytary. Nevím co mě čeká, nikdy před tím jsem u takového táboráku nebyl, maximálně jsem si opékal u ohýnku buřty. Bez kytar.

Cítím, že ten večer poznám něco nového, něco, co mě poznamená na celý život. Téměř se chvěji vzrušením...

Chvíle marného slaďování hudebních nástrojů a otázka „tak co si dáme?”

A pak to přijde!

Chodím po Brodvaji hladof sem a tam (tam a sem)
chodím po Brodvaji hladof sem a tam (tam a sé e m)
chodím pó Brodvají, po Brodvají, po Brodvají hladof sem a tam (tam a sem)

Co to má znamenat? Co to je za divnou písničku? Jakto, že ji neznám, když ji všichni ostatní znají? Kde že to ten někdo chodí? Co je to Brodvaj?

Přichází však ještě větší šok, refrén.

Singi jóu jóu jupí jupí jó o ou
singi jóu jóu jupí jupí jou (jupí jou)
singi jóu jóu jupííí, pes má chlupí, kočka vocas prase štětiny (štětiny!)

Tak to je moc! Co je to za debilitu? Co to je to dementní „singi”? A ještě jednou, jakto, že text kromě mě všichni znají, i mladší děti? Začínám tu pitomou písničku nenávidět.

Moje černé dětí mají stále hlad (stále hlad)
moje černé dětí mají stále hlad
moje čééérné e dětí, čérné e dětí,
černé dětí mají stále hlad

Jaké černé děti? Vždyť u toho táboráku sedíme samí běloši. Pomóc, dostal jsem se mezi blázny!

A znovu refrén...

A pak ještě sociologická sonda odhalující prohnilost kapitalismu, a zejména rasismu. Protože rasismus, jak pochopitelně každý pionýr ví, jde s kapitalismem ruku v ruce. (Nebyl jsem pionýr.)

Práci nedostanu černou kůži mám (kůži mám)
práci nedostanu černou kůži má á á am
prácí né dó stanů né do stanů nedostanů černou kůži mám!

A zase ten jupí jupí refrén.

Tak tato písnička asi nebude můj šálek kávy (ve věku deseti let spíše hrnek kakaa). Copak naši kytáristi zkusí jako další kus? Blbější to snad být nemůže...

Následuje jedna písnička za druhou, žádnou neznám, všichni ostatní všechny znají. Zhnuseně odcházím spát, nechtějí mě pustit.

"Proč spát, teprve jsme začli!"

Néééé, vymlouvám se že mi není dobře a utíkám.

A tohle se opakuje dalších asi čtrnáct dní.

Může se mi někdo po této zkušenosti divit, že se mi táborákové odrhovačky nelíbí?

Ale některé texty už si pamatuji. Třeba trampskou lidovou ruty šuty Arizóna Texas, ruty šuty Arizóna má á á á byla to léčka, já to nevěděl, jako starej vůl jsem naletěl.

Brrr...

Nejsem žádný diktátor vkusu, znám lidi (dva), kterým se podobné písničky opravdu líbí. Ono u táboráku asi není možné zpívat něco složitějšího. Ale ode mne žádné Dakoty po vejplatě a stánky na levnou krásu nečekejte, i když na kytaru bych to zahrát uměl.